Poskytování lékařské péče je v doněckém regionu extrémně rizikovou disciplínou. Projekt organizace CARE tu za pouhé 4 měsíce pomohl dvěma tisícům lidí. Lidé staří, s těžkým postižením či terminálně nemocní by na venkově zůstali úplně bez pomoci. Navzdory konstantnímu ostřelování a nebezpečí k nim nyní pravidelně přijíždějí mobilní lékařské týmy. Potřebné vybavení i finance získaly díky českému programu MEDEVAC.

Olze je 27 let a je praktickou lékařkou v Kramatorsku. Jednou za týden opustí svou ordinaci a spolu se zdravotní sestrou se vydává speciálně vybavenou sanitkou do okolních vesnic. Z nebezpečné oblasti zničené válkou se evakuoval, kdo mohl. Ti, kdo zůstali jsou často lidé s hendikepem, těžkou nemocí, mnohdy trvale upoutaní na lůžko.

Kvůli neustálému ostřelování je každý výjezd rizikový, někdy musí lékaři a sestry nosit helmy a neprůstřelné vesty.

„Jednou jsme byli u sedmnáctiletého pacienta, má těžké zdravotní postižení a rodiče ho nedokáží nikam přemístit ani v případě poplachu. Najednou se ozval výbuch, dům se otřásl. Museli jsme zůstat klidné, jinak by mohl dostat panický záchvat,” popisuje mladá lékařka Olha každodenní realitu své práce nedaleko fronty.

Nejistá budoucnost

Díky financím z programu MEDEVAC Ministerstva vnitra ČR mohla od konce roku 2024 organizace CARE zajistit provoz dvou sanitek, které jsou vybavené veškerými potřebnými přístroji a dalším vybavením. Během pouhých prvních 4 měsíců projekt pomohl téměř dvěma tisícům pacientů, z nichž většině bylo přes 60 let. Za každým číslem je konkrétní lidský život. Muž, který prodělal infarkt a jen včasné vyšetření mu umožnilo přežít. Starší imobilní žena s postiženým synem, který se o ni nedokáže starat a nemohl si ani dovolit koupit jí pleny. Pan Anatolij, který několik let nebyl u lékaře.

„Tito lidé, kteří by potřebovali v závěrečné těžké fázi svého života oporu blízkých a profesionální paliativní péči jsou často osamocení a nemají jinou možnost než čekat na pomoc. Nedokáží dojet k lékaři, nemají si, jak zajistit léky či potřeby jako jsou inkontinenční pleny, často si je navíc ani nemohou dovolit. Takže každá taková návštěva lékařského týmu je pro ně skutečnou záchranou,”

říká Katarína Král, strategická ředitelka CARE Česká republika, která projekt spolu s ukrajinskými partnery realizuje.

V nebezpečném doněckém regionu je tento typ pomoci opravdu potřebný. Pomáhají tu v terénu i další organizace, tento projekt je ale unikátní v tom, že propojil neziskovku, místní samosprávu a nemocnici a stal se tak součástí oficiálního zdravotnického systému. Pacienti tak mají k mobilním týmům větší důvěru a vedle urgentního ošetření získají i dlouhodobou a komplexní péči. Jeho budoucnost je ale nyní nejistá.

 „Ještě před pár týdny nebylo jasné, jestli nám vůbec vývoj na frontě umožní dále pokračovat. Už tak čelí lékařské týmy neskutečnému riziku. Nyní to vypadá, že šance tu je, ale stávající projekt v červnu administrativně končí a hledáme nové financování,”

vysvětluje Katarína Král.

Paliativní péče

Doposud mobilní týmy dokázaly zajistit primární a preventivní péči, tak i specializovaná vyšetření. Díky speciálně vybaveným sanitkám zvládnou vedle základní prohlídky, měření tlaku či EKG, provést ultrazvukové nebo gynekologické vyšetření, změřit hladinu cukru v krvi či otestovat nemoci jako je chřipka, covid, žloutenka nebo HIV. Pokud je to třeba, převezou pacienta do nemocnice.

Vedle praktických lékařů vyjíždějí do terénu i specialisté, například gynekolog. A především pak lékaři proškolení v paliativní péči. Protože právě ta je tolik potřebná a odborníků je málo, bylo součástí projektu i školení pro lékaře o tom, jak zacházet s pacienty v terminální fázi nemoci. Muselo se uskutečnit v Kyjevě, v každodenní realitě přífrontového Kramatorsku by nebylo možné se na jeho obsah soustředit. Vedle praktických dovedností jako podávání opioidů nebo práce s imobilními pacienty šlo i o psychologické aspekty – jak citlivě sdělovat nepříznivé zprávy nebo jak předcházet vyhoření.

Na paliativní péči se specializuje i lékařka Viktorija Vynnyk.

“Původně jsem se evakuovala do Dnipra, ale vrátila jsem se. Toto je moje práce, moje zodpovědnost. Někdo tu musí zůstat,”

říká s tím, že není možné nechat její křehké pacienty napospas osudu.