Athieng drží svou roční dceru Athiei v náručí na úzkém nemocničním lůžku v Pariangu. Sestra CARE právě změřila obvodovou míru paže dítěte. 10,5 centimetru. Červená zóna. Těžká akutní podvýživa. Červená znamená, že tělo se již živí samo sebou, aby přežilo. Příběh Athieng není výjimkou – je to realita, které v Jižním Súdánu čelí miliony matek.
Athiengina rodina žije z čiroku. Rozemletý na mouku, uvařený do kaše – to je jídlo, které by dítě mělo udržet naživu. Ale déšť už nepřichází tak, jak má. Záplavy topí pole, sucho je rozpraská. Ptáci sezobou semena ještě před sklizní. Ceny rostou nad dosah. To, co by mělo být tím nejpřirozenějším činem – nakrmit vlastní dítě – se stalo nemožným.
Po dvou týdnech léčby v nemocnici se Athiei začíná vzpamatovávat. Horečka klesá, tělo znovu přijímá živiny. Drží lžičku sama. „Přišla jsem sem, protože moje dítě bylo nemocné. Zvracela a měla průjem. Měla i vysokou horečku,” říká Athieng tiše.
Vedle Athieng leží na lůžku malá Nyabany. Sestra CARE jí zavádí lék přes jehlu do zápěstí. Ruka dítěte je nehybná – jindy tak živá a neposedná.
Nyabanyina matka Rebeca prošla dvoudenní cestou ve 42stupňovém vedru, aby se dostala do nemocnice. Zastavila se jen jednou – přespat u cizích lidí – a pak šla dál. „Nyabany umírala. Měla tak vysokou horečku, že ani pořádně nedýchala.”
Dvě po sobě jdoucí sklizně nepřinesly dostatek jídla. První vzaly záplavy, druhé ptáci. Rebeca s rodinou sbírala palivové dřevo a prodávala ho, ale ani to nestačilo. „Jiná možnost nebyla. Tady Nyabany mohla přežít. Když jsou děti nemocné, matky prostě jdou,” říká Rebeca.
Zdravotník CARE Miabek Miathiang, který na výživovém oddělení pracuje roky, popisuje, co vidí příliš často:
Roční Miawer váží pouhých 6,6 kilogramu. Je tak podvyživený, že sotva stojí. Jeho matka Aker mu z hladu nedokáže nabídnout ani mléko. „Miawer byl tak slabý. Měl horečku,” říká tiše.
Ceny základních potravin v Jižním Súdánu stále rostou. Čirok, který byl ještě nedávno dostupnou základní potravinou, se stal nedostupným luxusem. „Nemůžeme si dovolit jíst,” říká Aker.
Podvýživa nepůsobí jen na váhu. Oslabuje kosti, způsobuje vypadávání vlasů, deformuje tělo. Zasahuje i mozek – části, které mohou přestat zcela růst. Miawer má příliš tenký a slabý krk. Vlasy mu vypadaly. Kůže je příliš suchá, nehty zbělaly, dlaň je bledá. To jsou příznaky nastupující anémie – jedno z posledních varování.
V nutričním centru CARE v Jamjangu dostávají děti jako Miawer sáčky Plumpy’Nut – hustou výživou plnou kalorií, bílkovin a mikronutrientů. Miawer jich potřebuje 21 týdně – tři denně – aby se jeho tělo začalo znovu stavět.
Výživové centrum CARE v Pariangu léčí každý měsíc asi 20 těžkých případů podvýživy u dětí. Většina zůstává v nemocnici několik týdnů. Personál CARE pracuje každý den – znovu a znovu, ve dne i v noci – a bojuje o přežití každého dítěte.
Na pozadí tohoto úsilí stojí alarmující data: 7,8 milionu lidí v Jižním Súdánu čelí akutní potravinové krizi, 73 000 se nachází na samém pokraji hladomoru a 2,2 milionu dětí potřebuje léčbu akutní podvýživy. Více o situaci v zemi v naší tiskové zprávě ze 30. dubna 2026
