Mariam* se svým manželem a dvěma dětmi z Karadže se vrátila ze sousedního Íránu. Po dvoudenní cestě dorazili do tranzitního centra Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) v Herátu.
Fotografie: Mariam během konzultace v tranzitním centru v Herátu. Po návratu z Íránu zde získala zdravotní a psychologickou podporu.
Pro její děti ale cesta nebyla návratem domů. Narodily se v Íránu a Afghánistán pro ně byl zcela neznámý. „Je tohle Afghánistán? Je to naše země?“ ptaly se během cesty své matky.
Na Mariam po překročení hranice nečekaly odpovědi, ale další otázky. Najde její manžel práci? Budou moci v Afghánistánu zůstat? A jak se postarají o své děti?
„Myslím na budoucnost svých dětí,“ říká. Právě možnost najít práci je pro rodinu nyní nejdůležitější. Bez pravidelného příjmu Mariam neví, jak budou dál žít.
Mariam nečekala, že po návratu najde místo, kde jí někdo pomůže.
Rozhovor jí poskytl prostor na chvíli se zastavit, vydechnout a mluvit o tom, co si s sebou přivezla z Íránu. Úleva však byla jen krátká. Otázky, zda její manžel najde práci a jak rodina zabezpečí své děti, zůstávají bez odpovědi.
S podobnými obavami, jaké prožívá Mariam, se poradkyně Farida* setkává každý den. Do tranzitního centra přicházejí ženy, děti i mladí lidé, kteří se potýkají s úzkostí, depresí a silným stresem. Někteří si s sebou nesou napětí z předchozího života v Íránu, jiní strach z náročné cesty a nejistotu z toho, co je po návratu čeká. U části rodin se dlouhodobý tlak promítá také do vzájemných konfliktů.
Psychické zdraví často ustupuje do pozadí. Rodiny nejprve řeší bydlení, práci a zajištění základních potřeb. Stres spojený s nedobrovolným návratem, ztrátou stability a nejistou budoucností proto mnohdy zůstává bez povšimnutí. Podle Faridy lidé často vyhledají pomoc až ve chvíli, kdy se začne projevovat také fyzicky.
Faridina práce vychází z pocitu bezpečí, důvěry a respektu. Lidem vysvětlí, že rozhovor zůstane důvěrný, a nechá je bez nátlaku mluvit pouze o tom, co sami chtějí sdílet.
Podporu dostávají také děti. Ty prožívají nejistotu společně s rodiči a citlivě vnímají jejich strach a napětí. Pracovníci proto využívají hry a jednoduché aktivity, které dětem pomáhají uklidnit se a vyjádřit emoce, pro něž někdy samy nedokážou najít slova.
Rodiny však v centru většinou zůstávají jen krátce. Některé absolvují pouze jednu konzultaci, někdy dvě. Pracovníci jim mohou doporučit dechová cvičení, vysvětlit, jak se stres projevuje, nebo je odkázat na další služby. Především jim ale nabízejí chvíli, kdy se mohou zastavit a pochopit, že na své obavy nemusí být úplně sami.
Příchod do Afghánistánu pro mnoho rodin neznamená konec cesty, ale začátek další nejistoty. Přijíždějí často bez úspor, dokladů, stabilního zázemí a jasné představy, co bude dál.
Tranzitní centrum Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) v afghánském Herátu, kde lidé po návratu z Íránu dostávají zdravotní a psychologickou podporu a další humanitární pomoc.
Tak rozsáhlé návraty zatěžují zemi, která se už dlouhodobě potýká s hospodářskou a humanitární krizí. Pomoc je navíc omezována právě ve chvíli, kdy ji potřebuje stále více lidí. Nedostatek financování nutí humanitární organizace snižovat potravinovou podporu i služby určené navrátilcům. (https://www.unocha.org/news/ocha-urges-security-council-sustain-aid-delivery-and-funding-afghanistan)
Pro afghánské rodiny tak nejistota překročením hranice nekončí. Teprve poté začíná hledání bydlení, práce, bezpečí a místa, které by mohly znovu nazývat domovem.
Ne vždy. Mnozí odcházejí z Íránu a Pákistánu pod tlakem zpřísněných migračních opatření, zatímco další jsou přímo deportováni. Často proto nemají dostatek času připravit se, zajistit si bydlení ani naplánovat, z čeho budou po návratu žít.
Po převzetí moci Tálibánem v roce 2021 výrazně ubylo otevřených bojů, a Afghánistán proto může zvenčí působit stabilněji než během války. Írán a Pákistán zároveň zpřísnily pravidla pro pobyt Afghánců a zahájily rozsáhlé návraty a deportace. Mnozí lidé se proto nevracejí dobrovolně, ale kvůli ztrátě legálního statusu, obavám ze zatčení nebo přímému vyhoštění.
Nižší míra ozbrojeného násilí však neznamená, že je návrat bezpečný a dlouhodobě udržitelný. Afghánistán nadále čelí hluboké humanitární a hospodářské krizi a ženy a dívky přicházejí o základní práva a možnosti.
Jedna konzultace nevyřeší nedostatek práce, bydlení ani dlouhodobý stres. Může však člověku nabídnout bezpečný prostor, pomoci mu porozumět vlastním reakcím a nasměrovat ho k další dostupné podpoře.
Ženy mají v Afghánistánu výrazně omezený přístup ke vzdělání, práci a veřejnému životu. Pokud se vracejí bez dokladů, úspor nebo podpory rodiny, mají ještě méně možností získat vlastní příjem a znovu vybudovat samostatný život.
CARE a místní partnerské organizace poskytují základní zdravotní péči, psychologickou podporu, potravinovou a finanční pomoc, přístřeší a podporu při hledání zdrojů obživy. Zvláštní pozornost věnují ženám, dětem a rodinám zasaženým vysídlením a humanitární krizí.
Pro Mariam znamenala jediná konzultace chvíli, kdy se mohla zastavit, vydechnout a necítit se na své obavy sama. Tisíce dalších rodin však podobnou podporu stále potřebují.
CARE společně s místními partnery v Afghánistánu poskytuje zdravotní a psychosociální péči, humanitární pomoc i podporu lidem, kteří se vracejí do země bez jistoty, co je čeká. Abychom mohli v této práci pokračovat a pomáhat dalším ženám, dětem a rodinám, potřebujeme i vaši podporu.
Pomozte lidem v Afghánistánu získat péči a oporu v okamžiku, kdy ji nejvíce potřebují.
*Jména byla v textu změněna z důvodu bezpečnostních důvodů změněna.
