Podle Úřadu OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí (OCHA) zůstává Sýrie jednou z nejkomplexnějších humanitárních krizí světa. Pomoc potřebuje 16,5 milionu lidí, ale financování zůstává hluboko pod potřebnou úrovní – v roce 2024 byla pokryta pouze třetina humanitárního plánu.
Ekonomická situace je katastrofální, téměř 90 % obyvatel žije v chudobě. Ve všech provinciích je kolaps veřejných služeb doprovázen omezenými možnostmi výběru hotovosti, která je zastropována na méně než 50 USD týdně. To zásadně oslabuje kupní sílu obyvatel i schopnost humanitárních organizací zajistit pomoc. Dodávky elektřiny jsou problematické i ve velkých městech – mnohé oblasti mají proud méně než dvě hodiny denně.
„Syrský lid trpí už 14 let a země se stále zmítá v ekonomickém kolapsu a vleklé krizi vnitřního vysídlení,“
říká Deepmala Mahla, ředitelka humanitární pomoci CARE. „Miliony lidí nadále přežívají v přeplněných táborech s omezeným přístupem k čisté vodě, zdravotní péči či elektřině. Kvůli nedostatku financí jsou humanitární organizace nuceny omezovat pomoc pouze na zajištění základních potřeb, jako je chleba a voda.“
A collective center in Al-Hasakah city hostsing internally displaced people (IDPs). With the support of the EU, residents of this collective center received cash distributions (120 USD per household) in response to their recent displacement in late 2024 – early 2025 due to renewed violence in northern parts of Syria. The building itself suffers from significant structural damage but overcrowding at the camps and the lack of shelter spaces for the thousands of newly displaced people are forcing families to shelter in abandoned buildings, schools, and public spaces.
Um Majd*, 37letá matka tří dětí, žije v malé místnosti v přeplněném azylovém centru v severovýchodní Sýrii. Každý den se snaží vytvořit dětem pocit normálního života navzdory podmínkám nuceného vysídlení.
Rodina byla poprvé nucena opustit svůj domov v Afrínu v roce 2018 a od té doby se přesouvala z místa na místo ve snaze najít bezpečí a stabilitu. Roky vysídlení však přinesly jen stále větší utrpení.
„Pomoc by neměla směřovat jen k nově vysídleným. Naše situace se nijak neliší od jejich,“ říká Um Majd.
Před válkou měla v Aleppu dům a olivový háj, který rodině poskytoval pravidelný příjem. Boje ji však donutily opustit svůj domov i půdu.
„Naše domy jsou v troskách a naše olivy rabovány. Není kam se vrátit,“ dodává Um Majd.
Navíc jejich nejmladší dcera Muna*, 4, trpí hypertyreózou a potřebuje pravidelnou lékařskou péči. Chudoba však donutila rodinu upřednostnit výdaje na jídlo před léčbou.
„Každou noc usínám s pláčem, protože nemůžu zajistit Muna potřebné léky,“ říká Um Majd. „Vím, že to ovlivní její zdraví, ale nemáme jinou možnost.“
Rodina se dostala do dluhů a musela prodat matrace a deky, aby mohla zaplatit obchodníkovi za potraviny. „Neměli jsme jinou možnost, dokonce nám vzali i plynovou bombu, kterou nám darovali sousedé,“ říká Um Majd.
Podmínky v centru jsou extrémně špatné – otevřené kanalizační stoky přitahují krysy a šíří nemoci. „Všichni si přejeme jen důstojný život, bezpečný domov a jistotu, co přinese zítřek,“ dodává Um Majd.
Mezi řadami rostlin uprostřed stanového tábora stojí Mahmoud*, 52letý muž, a zalévá malou zahrádku. Pěstování rostlin mu dává pocit domova.
Před válkou pracoval jako instalatér a elektrikář. Když přišel o práci, odešel do Libanonu jako námezdní dělník na farmách, aby uživil svou rodinu.
V roce 2012 byl nespravedlivě uvězněn a během ročního pobytu ve vězení utrpěl poranění páteře kvůli fyzickému týrání. Jeho žena nakonec musela uplatit úředníky, aby ho propustili. Po návratu domů našel Mahmoud svou vesnici v troskách a rodinu i sousedy vysídlené.
„Zatímco jsem byl ve vězení, moje rodina musela pětkrát utéct,“ říká Mahmoud. Nakonec se usadili v táboře v Idlibu.
Jeho děti, dnes ve věku 8 až 20 let, nemohly kvůli častému přesunu dokončit školu. „Dům, pole, peníze – všechno lze nahradit. Ale roky vzdělání, které moje děti ztratily, už jim nikdo nevrátí,“ říká Mahmoud.
Mahmoud se dnes nemůže kvůli zdravotním problémům živit manuální prací a rodina žije v extrémní chudobě.
„Nejdůležitější pro nás je chleba. Před dvěma dny jsem si musel půjčit, abych ho mohl koupit,“ dodává Mahmoud.
Navzdory pádu režimu Bašára Asada není návrat domů jednoduchý. Většina měst je v troskách. „Největší překážkou je pro nás nedostatek financí, abychom zrenovovali náš domov,“ uzavírá Mahmoud.
Světová humanitární pomoc pro Sýrii dramaticky klesá, ale potřeby rostou. CARE vyzývá mezinárodní dárce k poskytnutí flexibilního nouzového financování, které umožní rozšířit pomoc nejen v oblasti základních potřeb, ale i při obnově a stabilizaci komunit.
„Potřebujeme dlouhodobou podporu, která pomůže obnovit služby, posílit ekonomiku a nabídnout pracovní příležitosti. Jen tak lze snížit závislost na humanitární pomoci a přinést trvalé změny,“ dodává David Macdonald, ředitel CARE v Sýrii.
Prosím, přispějte nyní na pomoc lidem v Sýrii. Děkujeme.
