Fotoblog Halyny Bilak, CARE Ukrajina
Šplháme po schodech staré pětipatrové budovy v pří frontovém městě Mykolajivské oblasti. Zavřené dveře a okna zakrytá dřevěnými panely naznačují, že by zde nikdo neměl žít. Ale místní sociální pracovnice, která se ve městě stará o osamělé seniory, přesně ví, kde její klientky žijí a jak se k nim dostat. Dvakrát až třikrát týdně navštíví až deset lidí – aby uvařila, uklidila, vykoupala je nebo pomohla s jinými každodenními úkoly. Očekávají ji jako anděla a vítají ji s úsměvem. Opatrně odstraníme malou cihlu, která podpírala dveře, a Kateryna od prahu zavolá: „Nadijo, nebojte se – to jsme my. Přivedla jsem vám hosty a dárky. Můžeme dál?“
Náš tým CARE je vřele přijat a my předáváme CARE balík pomoci s hygienickými potřebami pro nepohyblivé osoby. Starší žena se usmívá a je upřímně šťastná, že nás vidí. Již více než šest měsíců je její jedinou zábavou mezi těmito stěnami televize. Nadije je téměř 90 let a od podzimu už ji nohy neslouží.
Vše, co teď k životu potřebuje, má na dosah: balíčky prášků, hřeben, tlakoměr, dálkové ovládání televize, vlhčené ubrousky, starý tlačítkový telefon. Vzpomíná s radostí na svou minulost – svou oblíbenou práci na místní poště, své přátele a kolegy, kteří si jí vážili, když ještě mohla pracovat.
Dnes je sama. Dům její dcery nedávno zasáhla raketa a teď se sama snaží zvládnout svůj život. Matku navštěvuje nanejvýš jednou týdně. „Často je nemocná, takže se o ni i bojím, aby sem přišla. Někdy přijde kněz – takhle plynou dny. Kdyby jen ty věci přestaly létat kolem [myslí rakety a drony], bylo by to snazší snést,“ dodává Nadija.
Dlouhé měsíce ležení se podepsaly na jejím zdraví – má proleženiny. Lékaři teď přijíždějí jen v krajních případech, takže si musí poradit sama. Přesto si navzdory bolesti, samotě a neustálému strachu z války zachovává důstojnost. Každý projev laskavosti – návštěva sociální pracovnice, vřelé slovo, hygienický balíček – ji dává pocit, že na ni nikdo nezapomněl.
V jasné místnosti, která voní kávou, se v její ruce nepatrně chvěje jehla. Halyna pečlivě vyšívá kvetoucí stromy – ty, které teď vidí jen oknem. Trauma oslabilo její nohy, ale ne její jiskru. Její pohyby jsou pomalé, ale jisté, jako u skutečné řemeslnice.
usmívá se. Stěny zdobí její práce, většinu z nich však rozdává přátelům a rodině, kteří ji navštěvují. Halyně je 78 let. Do Bashtanky přišla jako mladá absolventka učitelského ústavu – a zůstala navždy.
– Její hlas není nostalgický, ale hrdý. Je to skutečná pedagožka. Halyna žije s manželem. Její syn a jeho rodina žijí o patro výše. „Moje vnučka občas přiběhne dolů – je ještě malá, chodí do školy. Ta starší je v zahraničí. Životu v dnešní době chybí klid, ale co můžeme dělat? Je válka.“
Její dny plynou ve stálém rytmu. Vstává v sedm, chvíli polehává – „jak bych nemohla!“ – pak jí manžel přinese kávu. A pak vezme jehlu, nit a látku a pustí se do vyšívání. Halyna vyšívá téměř každý den. Vzory uchovává ve složkách a skrývá je jako poklady. „Teď jsou látky tak dobré, že je vidí i slepý člověk!“ žertuje a její oči se smějí. Na otázku ohledně jejích největších potřeb se Halyna směje: „Zdraví a klid! Co jiného? Kdyby jen skončila válka, nic jiného nepotřebuji.“ Když náš rozhovor končí, podívá se na manžela a řekne: „Ach, měla jsem si aspoň namalovat rty!“ – A v tu chvíli se jí rozzáří oči – jako dívce, která se chystá na první rande.
U dveří malého bytu nás vítá velká chlupatý kocou snažící se proklouznout ven – a Taisia, která se slabě opírá o zeď. Stoupáme po schodech. To je Taisia z Chersonu, která nyní žije v jiném městě poté, co ji válka donutila vše opustit. Je jí 80 let. „Jmenuji se Taisia Semenivna,“ říká s lehkým úsměvem a pak se podívá na svou kočku.
Vypráví o svém bytě v Chersonu. Na ten, na který čekala 15 let, tvrdě pracovala v konzervárně a dalších 40 let ho splácela, než se nakonec stala jeho majitelkou. Sedmé patro. Okna s výhledem na řeku Dněpr. Rána začínající východem slunce nad mokřady.
Nyní Taisia žije v pronajatém bytě s poškozenými zdmi, které se snaží sama opravit. Válka jí vzala vše, na čem pracovala. „Dokonce jsem se modlila k Bohu – jestli nadešel svůj čas, ať je tichý. Ale asi musím ještě žít. Tak žiju. Roy je můj jediný společník,“ říká. Vypráví o svých potížích – o samotě, nemocech a bezesných nocích. A o cenách – „teď jsou šílené.“ „Přivezli jste plenky – to je velká pomoc. Čtyři z nich stojí v lékárně přes 200 hřiven. Takže je někdy stříhám na kousky, aby déle vydržely. Co jiného můžu dělat? Pořád potřebuji tolik léků.“ Už nechodí k lékařům – je to příliš drahé. Léky, které brala dříve už nezabírají. Šetřila si na operaci, ale po přestěhování peníze použila na splacení dluhů za energie po předchozích nájemnících – jinak by v zimě neměla teplo ani elektřinu.
Taisia je jednou z mnoha, kteří kvůli válce ztratili domovy, bezpečí a klid. Nežádá nic navíc – jen důstojnost prožít své dny. A také, aby její kočka neměla hlad.
Pro takové lidi není pomoc jen o materiální podpoře. Je to o lidské přítomnosti, pozornosti a péči. O tom, aby cítili, že i v nejtemnějších časech existuje naděje.
Během nedávné distribuce hygienických balíčků v Mykolajivské oblasti se tým CARE setkal se stovkami starších lidí. Válka je uvěznila ve čtyřech stěnách – ať už v jejich domovech, nebo provizorním ubytování. Pro ty, kteří kdysi žili aktivním životem, snili a pracovali, se čtyři stěny staly nechtěným vězením.
V rámci projektu „Život zachraňující pomoc a humanitární podpora pro lidi postižené konfliktem na jižní a jihovýchodní Ukrajině“ poskytla organizace CARE podporu více než 10 000 lidem.
To vše může lidem během války výrazně usnadnit život.
Tato podpora byla možná díky příspěvkům dárců CARE. Přidejte se k nám a zašlete CARE balí pomoci lidem s omezenou mobilitou na Ukrajině. Děkujeme.
