Ukrajina: Příběhy zranitelných seniorek uvězněných ve svých domovech

Ukrajina: Příběhy zranitelných seniorek uvězněných ve svých domovech

Sdílet na

Zatímco boje na Ukrajině neustávají, pro mnoho starších lidí s omezenou pohyblivostí se největším bojištěm stal jejich vlastní domov. Nemohou nebo nechtějí opustit svá města na frontové linii a čelí izolaci, strachu a nedostatku. Tým humanitární organizace CARE jim přináší nejen materiální pomoc, ale především cenný pocit, že na ně svět nezapomněl.

Fotoblog Halyny Bilak, CARE Ukrajina

Cihla hlídající dveře

Šplháme po schodech staré pětipatrové budovy v pří frontovém městě Mykolajivské oblasti. Zavřené dveře a okna zakrytá dřevěnými panely naznačují, že by zde nikdo neměl žít. Ale místní sociální pracovnice, která se ve městě stará o osamělé seniory, přesně ví, kde její klientky žijí a jak se k nim dostat. Dvakrát až třikrát týdně navštíví až deset lidí – aby uvařila, uklidila, vykoupala je nebo pomohla s jinými každodenními úkoly. Očekávají ji jako anděla a vítají ji s úsměvem. Opatrně odstraníme malou cihlu, která podpírala dveře, a Kateryna od prahu zavolá: „Nadijo, nebojte se – to jsme my. Přivedla jsem vám hosty a dárky. Můžeme dál?“

Dveře do Nadijina bytu, zavřené jen cihlou.

Náš tým CARE je vřele přijat a my předáváme CARE balík pomoci s hygienickými potřebami pro nepohyblivé osoby. Starší žena se usmívá a je upřímně šťastná, že nás vidí. Již více než šest měsíců je její jedinou zábavou mezi těmito stěnami televize. Nadije je téměř 90 let a od podzimu už ji nohy neslouží.

„Předtím jsem ještě mohla sejít do krytu a postarat se o dům. Teď jen ležím v této posteli a čekám,“ říká.

Vše, co teď k životu potřebuje, má na dosah: balíčky prášků, hřeben, tlakoměr, dálkové ovládání televize, vlhčené ubrousky, starý tlačítkový telefon. Vzpomíná s radostí na svou minulost – svou oblíbenou práci na místní poště, své přátele a kolegy, kteří si jí vážili, když ještě mohla pracovat.

Nadia a celý její život na dosah ruky.

Dnes je sama. Dům její dcery nedávno zasáhla raketa a teď se sama snaží zvládnout svůj život. Matku navštěvuje nanejvýš jednou týdně. „Často je nemocná, takže se o ni i bojím, aby sem přišla. Někdy přijde kněz – takhle plynou dny. Kdyby jen ty věci přestaly létat kolem [myslí rakety a drony], bylo by to snazší snést,“ dodává Nadija.

Dlouhé měsíce ležení se podepsaly na jejím zdraví – má proleženiny. Lékaři teď přijíždějí jen v krajních případech, takže si musí poradit sama. Přesto si navzdory bolesti, samotě a neustálému strachu z války zachovává důstojnost. Každý projev laskavosti – návštěva sociální pracovnice, vřelé slovo, hygienický balíček – ji dává pocit, že na ni nikdo nezapomněl.

Výšivka, která zahání ticho

V jasné místnosti, která voní kávou, se v její ruce nepatrně chvěje jehla. Halyna pečlivě vyšívá kvetoucí stromy – ty, které teď vidí jen oknem. Trauma oslabilo její nohy, ale ne její jiskru. Její pohyby jsou pomalé, ale jisté, jako u skutečné řemeslnice.

Obrázek s květinami, který Halyna právě vyšívá.
„Kdybych nevyšívala, nevím, co by se se mnou stalo,“

usmívá se. Stěny zdobí její práce, většinu z nich však rozdává přátelům a rodině, kteří ji navštěvují. Halyně je 78 let. Do Bashtanky přišla jako mladá absolventka učitelského ústavu – a zůstala navždy.

Vyšívané obrázky na stěně Halynina bytu.
„Byla jsem učitelka v mateřské škole. Pracovala jsem 30 let. Tolik malých prošlo mými třídami – nemůžu je spočítat. A všichni byli jako moji vlastní.“

– Její hlas není nostalgický, ale hrdý. Je to skutečná pedagožka. Halyna žije s manželem. Její syn a jeho rodina žijí o patro výše. „Moje vnučka občas přiběhne dolů – je ještě malá, chodí do školy. Ta starší je v zahraničí. Životu v dnešní době chybí klid, ale co můžeme dělat? Je válka.“

Její dny plynou ve stálém rytmu. Vstává v sedm, chvíli polehává – „jak bych nemohla!“ – pak jí manžel přinese kávu. A pak vezme jehlu, nit a látku a pustí se do vyšívání. Halyna vyšívá téměř každý den. Vzory uchovává ve složkách a skrývá je jako poklady. „Teď jsou látky tak dobré, že je vidí i slepý člověk!“ žertuje a její oči se smějí. Na otázku ohledně jejích největších potřeb se Halyna směje: „Zdraví a klid! Co jiného? Kdyby jen skončila válka, nic jiného nepotřebuji.“ Když náš rozhovor končí, podívá se na manžela a řekne: „Ach, měla jsem si aspoň namalovat rty!“ – A v tu chvíli se jí rozzáří oči – jako dívce, která se chystá na první rande.

Kocour jako společník v životních zkouškách

U dveří malého bytu nás vítá velká chlupatý kocou snažící se proklouznout ven – a Taisia, která se slabě opírá o zeď. Stoupáme po schodech. To je Taisia z Chersonu, která nyní žije v jiném městě poté, co ji válka donutila vše opustit. Je jí 80 let. „Jmenuji se Taisia Semenivna,“ říká s lehkým úsměvem a pak se podívá na svou kočku.

„A tohle je Roy. Oba jsme staré duše. Jsem jediná z rodiny, která se dožila osmdesáti. A jemu je teď 17. Byl jediný, koho jsem si z Chersonu odvezla. Nemohla jsem ho tam nechat.“ Její hlas a tělo se chvějí.
Kocour Roy, jediný společník Taisie

Vypráví o svém bytě v Chersonu. Na ten, na který čekala 15 let, tvrdě pracovala v konzervárně a dalších 40 let ho splácela, než se nakonec stala jeho majitelkou. Sedmé patro. Okna s výhledem na řeku Dněpr. Rána začínající východem slunce nad mokřady.

„Vstávala jsem v šest, otevřela okno a děkovala Bohu. Život měl smysl. Práce, moje zahrada – to všechno bylo moje,“ říká.

Nyní Taisia žije v pronajatém bytě s poškozenými zdmi, které se snaží sama opravit. Válka jí vzala vše, na čem pracovala. „Dokonce jsem se modlila k Bohu – jestli nadešel svůj čas, ať je tichý. Ale asi musím ještě žít. Tak žiju. Roy je můj jediný společník,“ říká. Vypráví o svých potížích – o samotě, nemocech a bezesných nocích. A o cenách – „teď jsou šílené.“ „Přivezli jste plenky – to je velká pomoc. Čtyři z nich stojí v lékárně přes 200 hřiven. Takže je někdy stříhám na kousky, aby déle vydržely. Co jiného můžu dělat? Pořád potřebuji tolik léků.“ Už nechodí k lékařům – je to příliš drahé. Léky, které brala dříve už nezabírají. Šetřila si na operaci, ale po přestěhování peníze použila na splacení dluhů za energie po předchozích nájemnících – jinak by v zimě neměla teplo ani elektřinu.

„V mém věku už nikdo operovat nebude. A já to taky nechci. Jen si přeju, aby se bolest v noci zmírnila. Abych se mohla aspoň trochu vyspat,“ šeptá.

Taisia je jednou z mnoha, kteří kvůli válce ztratili domovy, bezpečí a klid. Nežádá nic navíc – jen důstojnost prožít své dny. A také, aby její kočka neměla hlad.

Pro takové lidi není pomoc jen o materiální podpoře. Je to o lidské přítomnosti, pozornosti a péči. O tom, aby cítili, že i v nejtemnějších časech existuje naděje.

Během nedávné distribuce hygienických balíčků v Mykolajivské oblasti se tým CARE setkal se stovkami starších lidí. Válka je uvěznila ve čtyřech stěnách – ať už v jejich domovech, nebo provizorním ubytování. Pro ty, kteří kdysi žili aktivním životem, snili a pracovali, se čtyři stěny staly nechtěným vězením.

V rámci projektu „Život zachraňující pomoc a humanitární podpora pro lidi postižené konfliktem na jižní a jihovýchodní Ukrajině“ poskytla organizace CARE podporu více než 10000 lidem.

  • Hygienické balíčky
  • Psychologická sezení
  • Pomoc s obnovou bydlení

To vše může lidem během války výrazně usnadnit život.

Tato podpora byla možná díky příspěvkům dárců CARE. Přidejte se k nám a zašlete CARE balí pomoci lidem s omezenou mobilitou na Ukrajině. Děkujeme.

Přispějte na projekty Care nyní!

Pravidelná měsíční podpora je ten nejúčinnější způsob, jakým můžete poskytnout okamžitou pomoc lidem, kteří ji v danou chvíli nezbytně potřebují.

Newsletter

Přihlaste se hned teď k odběru informací a zjistěte, jak můžete ovlivnit životy lidí, kteří se potýkají s chudobou, nemocemi a katastrofami po celém světě.

Sociální sítě

Sledujte nás na sociálních sítích a získejte novinky
Kontakt
V Tůních 1770/10
12000 Praha 2
IČ: 22694102
IDDS: kx7t834
+420 222 312 805 care@care.cz DMS CARE 190 na 87 777
Bankovní účty
Dárcovský účet:
219 619 502/0300 (ČSOB)
Sbírkový účet:
243 308 210/0300 (ČSOB)
Provozní účet:
287 115 111/0300 (ČSOB)
Informace k zahraniční platbě