Většina bojů se odehrává na východě země. Na přelomu let 2023 a 2024 převzala ozbrojená skupina M23 kontrolu nad velkou částí Severního Kivu včetně města Goma. Boje zesílily začátkem roku 2025 a jen v Severním a Jižním Kivu muselo odejít nejméně 1,15 milionu lidí.
Obsazení Gomy skupinou M23 vedlo k dalšímu násilí a novým vlnám nuceného vysídlení. Nové úřady bez varování a bez možnosti vyjednávání nařídily uzavření všech táborů pro vnitřně vysídlené osoby v oblasti. Přibližně milion lidí, kteří už předtím přišli o všechno, tak byli znovu donuceni odejít – aniž by měli kam.
Deepmala Mahla, ředitelka humanitárních programů CARE, se vydala přímo do srdce krize ve východním Kongu. Během několika dní se setkala s ženami na útěku, s vykořeněnými komunitami a naslouchala příběhům plným bolesti i neuvěřitelné síly. Sdílí s námi, co viděla – a jak CARE pomáhá těm, kteří přišli o všechno.
„Některá místa vám zůstanou navždy v paměti. Pro mě je tím místem Demokratická republika Kongo – země plná paradoxů. Neuvěřitelně bohatá na nerostné suroviny, a přesto tak zbavená míru. Cestovala jsem do Severního Kivu, oblasti, kde se už desítky let válčí. Miliony lidí byly nuceny opustit své domovy. Číst o tom je jedna věc. Vidět to na vlastní oči je něco úplně jiného.
Nejsilněji na mě zapůsobila rozmanitost příběhů, které jsem slyšela. V táborech jsem potkávala ženy, které přišly o všechno. Matky, jež prchaly se svými dětmi pod palbou. Dívky, které přežily hrůzné násilí. Vyprávěly o ztrátě domovů, majetku, blízkých. Každý pohled, tiché slovo i slza nesly vlastní, hluboce osobní příběh.
A přesto – přes všechno, čím prošly – v nich byla síla. Viděla jsem ženy, jak se navzájem podporují, dělí o poslední jídlo, pečují o sirotky. V jedné vesnici se dokonce samy zorganizovaly, aby si zajistily obživu, přestože žily v provizoriu. Bylo to silné svědectví o lidské odolnosti.
Většina z nich se chce vrátit domů. Jenže jejich vesnice jsou zničené, pole spálená a bezpečí stále nejisté. Mnozí se pokusili o návrat – jen aby byli znovu nuceni prchnout. Tenhle cyklus je třeba zastavit.
Tahle zkušenost mi změnila pohled na svět. Viděla jsem utrpení, ale i neskutečnou sílu ducha. Lidé v Kongu si zaslouží naši pozornost. Nejsou to jen statistiky. Jsou to lidé se jmény, rodinami, sny. A my v CARE jsme tam proto, abychom jim pomohli ty sny znovu budovat.“
Poblíž Gomy žije 45letá matka sedmi dětí se svou rodinou v provizorním přístřešku. Tábor pro vnitřně vysídlené osoby, ve kterém se uchýlili, je jen jedním z mnoha, kde lidé přežívají v nejistotě.
Bezpečnostní situace je extrémně napjatá. Únosy, střelba i vraždy jsou tu na denním pořádku. V Gomě se staly běžným tématem rozhovorů – což samo o sobě vypovídá o míře nebezpečí.
Tým CARE tu musí pracovat s maximální obezřetností – brzký konec pracovní doby, ostnaté dráty kolem areálů, bezpečnostní hlášení přes vysílačky. Ale přesto zůstáváme – protože pomoc je tu nezbytná.
Carine, matka deseti dětí, byla mezi těmi, kteří museli z tábora odejít, když M23 zabrala Gomu. Tábory, které ještě nedávno poskytovaly aspoň základní přístřeší, byly srovnány se zemí. Zbylo jen prázdné nic – a tisíce lidí bez střechy nad hlavou.
Někteří se ukrývají u hostitelských rodin, jiní se pokusili vrátit domů. Jenže tam nenašli nic – domy, pole i obchody byly zničeny. A někteří žijí ve stanech na dvorcích, kde dříve stávaly jejich domovy.
V Sake jsem se setkala s Wivine, matkou deseti dětí, která uprchla už v roce 2022. Přišla o všechno – domov, pole i kontakt s manželem a dětí.
Slyšela jsem mnoho podobných příběhů. Jedna mladá žena mi řekla, že byla znásilněna a těhotná už ve 14 letech. Dnes musí prodávat poslední kousky oblečení svého dítěte, aby mohla koupit jídlo. V jejích očích byla bolest, kterou nesou mnozí.
Tyto ženy žily dřív z půdy – obdělávaly pole, prodávaly zeleninu. Měly plány. Ale pak přišla válka a s ní nutnost utéct. A když se vrátily, nenašly už nic, jen popel.
Více než 28 milionů lidí v DRC nemá dostatek jídla. Jen ve východních oblastech čelí hladu přes 10 milionů lidí, z toho 2,3 milionu v nejzávažnějším stadiu.
CARE organizuje distribuci potravin pro rodiny, které už nemají žádné jiné zdroje. Tato pomoc sice není trvalým řešením, ale mnohdy zachraňuje život.
Setkala jsem se s mnoha ženami, které jsou členkami spořicích skupin CARE (VSLA). I když byly nuceny opakovaně utéct, i když přišly o domov a živobytí, zůstaly aktivní.
Vyrábějí ručně koše, tašky, oblečení, pečou chléb. Jsou na svou práci hrdé. Ale často se ptají: „Kdo si to koupí?“ Lidé kolem nich nemají peníze. Jejich snaha se tak často míjí s realitou – další příklad toho, jak válka ničí i to, co si lidé sami vybudují.
Navzdory válce a nekonečným ztrátám vedou ženy jako Neema své rodiny i komunity. Nestojí opodál – samy tvoří změnu. Staví se zpět na nohy a podporují ostatní.
Konflikt v DRC zničil přes 1 000 škol. Pomoc nyní potřebuje téměř 25 milionů lidí. Ale v tomto chaosu jsou právě ženy tím, kdo drží pohromadě celé komunity.
Když jsem se s nimi setkala, viděla jsem v nich nejen přeživší, ale i učitelky, podnikatelky, vůdkyně. Nečekají, až je někdo zachrání. Staví na nohy sebe i ostatní.
