Představte si, že žijete ve stálém strachu. Nikdy nevíte, kdy začnou dopadat bomby, kdy budete muset utéct a co z vaší rodiny zůstane pohromadě. Takový je každodenní život Francine.
Ve svých 32 letech už zažila neskutečné hrůzy. Její dům ve vesnici nedaleko Gomy v Demokratické republice Kongo byl zničen při náletu.
„Utekli jsme do Gomy, protože naše chýše byly bombardovány. Moje byla zasažena přímo – nezbylo vůbec nic,“ říká Francine a její pohled padá na ohořelou stěnu sousedovy chýše, jedinou připomínku domova, který už neexistuje.
S rodinou strávila rok v uprchlickém táboře. Ani tam ale nebyli v bezpečí – i tábor se stal cílem bombardování.
Na začátku roku 2025 se celá rodina schovala v nejbližší škole.
V jedné učebně se tísnilo přes 50 lidí.
Pak nastalo ticho. „Když je chvíli klid, rychle vaříte venku. Když nestihnete, jdete spát hladoví a v noci posloucháte, jak výbuchy a střelba zabíjejí vaše sousedy.“
Když se boj na čas utišil a rodina se vrátila do tábora, stan byl prázdný. Všechno zmizelo. Krátce nato je úřady vyhnaly i z tábora.
Na cestu se vydali pěšky.
Dnes žije Francine se svým manželem a třemi malými dětmi v provizorním přístřešku – z bílé plachty, klacků, igelitových pytlů a roztrhaného jutového provazu. Přístřešky podobné tomu jejímu lemují cesty nebo stojí v zadních dvorech rodin i cizích lidí. Ten jejich stojí na dvoře u sestry, jen pár metrů od ruin původního domova.
Krátce po příjezdu musela Francine učinit nemožné rozhodnutí: poslat dvě nejstarší dcery, 15 a 13 let, zpět do Gomy k přátelům rodiny. „Musela jsem myslet na jejich bezpečí.“ Jen v jejím okolí bylo mnoho dívek znásilněno.
Ani zbytek rodiny ale není v bezpečí. „Bomby tu teď nepadají, ale bezpečně se necítíme. Muže tu unášejí každý den. Proto se všichni od 14 do 55 let každý večer schovávají venku – i můj muž. Před západem slunce odchází do kopců a vrací se až ráno.“
Jednoho pondělí někdo zaklepal na jejich stan a ptal se po mužích. „Rozhlíželi se kolem a mně se nelíbilo, jak se dívali na moje děti,“ vzpomíná. „Žiju ve stálém napětí a strachu. Ten nepředstavitelný stres mi před pár týdny způsobil přerušení těhotenství.“
Francinin příběh není výjimečný – stejnou zkušenost mají tisíce lidí v okolí Gomy. Z domovů muselo utéct více než 4 miliony lidí, jen z Gomy odešlo přes 700 000 lidí. Ti, kteří neskončí v oficiálních táborech, kde bývá alespoň základní infrastruktura, žijí v místech bez zdravotní péče, bez jídla a vody. Nedostatek jídla, který před krizí trápil 13 % domácností, dnes zasahuje už 71 % rodin.
Francine je jednou z nich. Nemá práci, nemá obživu.
Na poslední pomoci od CARE dostala 24 kilogramů kukuřičné mouky, 21 kilogramů fazolí, 5 litrů oleje a kilogram soli – zásoby na měsíc pro ni a její rodinu.
Přispějte prosím na pomoc válkou zasaženým rodinám v nouzi. Děkujeme.
