Příběh našeho kolegy Berimy ze Súdánu ke Světovému humanitárnímu dnu

Dveře letadla byly ještě otevřené. Berima, náš kolega – humanitární pracovník CARE v Súdánu – už seděl připoutaný na cestě zpět za rodinou. Pilot dostal povolení ke startu, když mu náhle zazvonil telefon. „Zastavte okamžitě. Začala válka.“

Během pár minut se letiště v Chartúmu změnilo v chaos.

„Řekli nám, ať necháme všechno a co nejrychleji vystoupíme. Můj pas, počítač, kufr – všechno zůstalo v letadle. V kapse jsem měl jen občanku a telefon,“ vzpomíná Berima.

Společně s kolegy se snažil dostat do bezpečí. Jenže městem už duněly výbuchy a střelba. Kdyby zůstali na letišti, nepřežili by.

„Když na nás čtrnáctiletý chlapec namířil zbraň.“

„Přelézali jsme ploty, běželi, schovávali se. A pak nás zastavila ozbrojená skupina. Jeden z nich byl chlapec, možná čtrnáctiletý. Namířil na nás zbraň a křičel, že nás zastřelí. Byl jsem si jistý, že je to konec. Další z nich ho zastavil a pustil nás dál.“

O kousek dál dopadla bomba tak blízko, že všichni padli na zem.

„Prach, kouř, ohlušující hluk. Jen instinkt nám velel zakrýt si hlavy a doufat.“

Pět dní v hotelu

S kolegy našli útočiště v hotelu. Ani tam ale nebyli v bezpečí. Budova se otřásala při každém výbuchu, docházela voda i jídlo a kontakt s CARE byl stále obtížnější. Po pěti dnech museli odejít.

Šli 15 kilometrů pěšky k autobusovému nádraží – mezi vraky aut, střelbou a ozbrojenými kontrolami. Cestou je znovu přepadli. Vzali jim všechno – i doklady a telefon. „Nechali mi jen SIM kartu. Možná to zní zvláštně, ale právě ta mě zachránila. Díky ní jsem měl uložená čísla na členy našich komunit. Mohl jsem jim volat, ptát se, jak jsou na tom a co potřebují. I když jsem sám prchal, cítil jsem, že nesu odpovědnost – aby ostatní měli vodu a základní věci k přežití.“

Návrat k rodině. A zpět do práce.

Když se konečně dostal k domů, zjistil, že ani tam není bezpečno. Jeho čtvrť byla pod palbou, sousedé byli mrtví. Jeho žena, lékařka, dál ošetřovala zraněné, i když sama byla v ohrožení.

Nakonec se mu podařilo dostat rodinu do bezpečí v Ománu. On sám se ale do Súdánu vrátil – tentokrát do Port Sudan, odkud dál podporuje lidi zasažené válkou.

„Práce během války je nesmírně těžká. Nemůžeme se volně pohybovat, proto tolik spoléháme na místní lidi, kteří udržují projekty v chodu. Díky nim mají rodiny vodu a základní pomoc,“ říká.

„I když jsem sám uprchlík, budu dál pomáhat.“

Berima dnes patří mezi lidi, kteří museli uprchnout ze svých domovů. A přesto každý den pracuje pro druhé. Humanitární pracovníci v Súdánu čelí stejnému strachu, nejistotě i ztrátám jako lidé, kterým pomáhají. A přesto pokračují – protože vědí, že jejich práce znamená rozdíl mezi přežitím a zoufalstvím.

„Miluju svou práci a lidi, se kterými ji dělám. Budu je podporovat, odkudkoli a jakkoli to půjde. I když jsem sám musel ze země uprchnout,“ říká Berima.

A v tom spočívá skutečná síla humanitárních pracovníků.

Napsala Sarah Easter, tisková mluvčí pro humanitární krize, CARE