Pouhých 17 kilometrů od fronty pracují mobilní zdravotní týmy, které jsou pro stovky pacientů poslední nadějí. Vozí léky, provádějí náročné lékařské výkony přímo v domácnostech a zachraňují životy tam, kde už žádná nemocnice není. Ale finanční podpora dochází a s ní mizí i tato životně důležitá služba.

Lyudmila, 66 let, vyběhne ke brance na dvoře, když k jejímu domu v obci nedaleko Kramatorsku přijíždí sanitka. Zde žije se svým mužem Jurijem, 63 let, a synem Maximem, 45 let.

V obličeji se jí objevuje úleva:

„Vždy, když vidím sanitku, srdce mi naplní láska.”

Uvnitř domu Maxim leží na nemocničním lůžku, je zcela nepohyblivý. Lyudmila pobíhá v domě, odpovídá na otázky doktorky Viktorie, vyjmenovává potřebné věci, povídá o synově stavu, nabízí čaj, upravuje lůžko, aby se lékařka k Maximovi lépe dostala.

Maxim sleduje matku s úsměvem:

„Moc se o mě bojíš, stejně jako když v noci létají bomby a nemůžeš znovu usnout.”

Lyudmila ho okřikne, na chvíli se jí v obličeji mihne úsměv, než opět zmizí pod tíhou všedních starostí.

„Maxim je vždycky pozitivní, nikdy není smutný nebo deprimovaný. Pořád vtipkuje.”

Viktorie zahájí vyšetření, zatímco zdravotní sestra Alona vytahuje pleny z červeného lékařského batohu. Venku čeká řidič Vitalij v sanitce a poslouchá, zda neuslyší výbuchy a mohl včas odjet se svým týmem.

Nekončící houkání sirén

Viktorie, Alona a Vitalij tvoří mobilní zdravotnický tým CARE, který zde dlouhodobě pomáhá díky podpoře z České republiky a dárcům CARE Česká republika. Osamělým seniorům a nemocným na ukrajinské frontě tak pomáhají lékařky díky české pomoci. Ale peníze dochází. Z původně osmi týmů zůstaly aktivní jen tři, aby se ušetřilo na zbylé zdroje zdravotnického zařízení.

Pracují v extrémně náročných podmínkách – humanitární situace v oblasti zdravotnictví je kritická, zvlášť na východě Ukrajiny, u fronty. Lidé mají zoufale omezený přístup k lékům a zdravotnickému materiálu, především pacienti s chronickými nemocemi jako jsou srdeční choroby, cukrovka, rakovina nebo astma.

Lékárny jsou zavřené nebo prázdné, případné dostupné léky jsou příliš drahé pro starší lidi, kteří žijí jen ze skrovného důchodu 1 500–2 500 korun měsíčně.

Primář Oleksandr říká:

„Naše zásoby léků a zdravotních potřeb jsou téměř vyčerpané. Nechceme přijíždět k pacientům s prázdnýma rukama.”

Ráno Viktorie s Alonou balí poslední zbytky léků a obvazů do těžkých batohů, zatímco telefony neustále zvoní. Matka jednoho z pacientů volá Viktorii, jestli jim zbývá nějaká ortopedická matrace. Alona smutně vrtí hlavou. Zároveň se ptá, jestli mají něco na alergie – tvář lékařky se rozzáří: „Ano, ještě něco máme, přibalím to.” S úlevou, že zbylo aspoň něco, naloží balíky do sanitky. Jediná siréna náhle přeruší klid – čtyřminutový, táhlý houkavý tón

„Dnes máme smůlu, výbuchy začaly to přesně, když jsme chtěli vyjet,” konstatuje Viktorie.

Vitalij se ptá: „Počkáme, nebo pojedeme hned?” Kramatorsk je jen 17,5 km od frontové linie, často přijde siréna až po dopadu střelby.

„Sledujeme situaci – pokud nevidíme ani neslyšíme výbuch, jedeme,” říká Viktorie.

Pro případ nouze má tým v sanitce těžké neprůstřelné vesty a helmy – záchranné vybavení pro pracovníky, kteří působí tak blízko fronty. Prozatím visí vzadu v sanitce jako běžné bundy. Po čtyřech minutách, kdy siréna utichá, ambulance konečně vyráží.

Na první pokus

V Lyudmilině domě Viktorie zahájí vyšetření ultrazvukem, přikládá přístroj na Maximovo podbřišek. Jeho pohyblivost se postupně zhoršovala dlouhými roky nemocí.

„Jednoho dne po chřipce se probudil slepý. V nemocnici zjistili neurologický problém. Od té doby rychle ztrácel pohyblivost. Posledních pět let se vůbec nehýbe. Dokáže ještě udržet hrnek, pokud mu ho dám do ruky, ale to je všechno.”

Viktorie kontroluje katetr a ptá se Maxima na bolest. Zavrtí hlavou.

„Než sem začal jezdit mobilní tým, nezvládali jsme Maximovi zajistit péči. Nikdo nemohl přijet pomoci. Když bylo potřeba vyměnit katetr, vezli jsme Maxima autem do nemocnice v Kramatorsku – ale tam nám ho neuměli vyměnit. Změřili teplotu a poslali nás koupit prášky na bolest.”

Rodina objížděla nemocnice, riskovala zdraví při cestách skrz oblasti úderů, jen aby zajistila potřebné ošetření. Teď Viktorie zvládne zákrok doma šetrně a bez bolesti.

„Viktorie to umí na první pokus,” pochvaluje si Lyudmila a vděčně ji pohladí po rameni.

„Můžu jim zavolat kdykoli – vždycky přijedou na pomoc. Pro nás je to obrovská úleva.”

Viktorie je vyškolená organizací CARE nejen na cévkování, ale i na další zákroky, které lze provádět u pacientů doma – ti už nemusejí riskovat nebezpečnou cestu do nemocnice.

Sanitky a spolehlivé ruce týmů ale přijíždějí stále méně často. Viktoriin tým zvládne navštívit zhruba 15 lidí denně, ale tři aktivní týmy znamenají jen zlomek původní kapacity, kterou měli s dostatkem financí.

To znamená, že stovky lidí, v tomto projektu kolem 360 měsíčně, zůstávají bez péče a podpory.

Navštěvují pacienty s rakovinou či s pokročilým srdečním onemocněním a musejí jim říci, že potřebnou léčbu nemohou zajistit. O co lidé žádají, není jen lék – ale důstojnost: jistotu, že nezůstanou sami v utrpení.

Pro chronicky nemocné či handicapované znamená kolaps pravidelné péče zhoršování stavu a tragicky i zbytečné úmrtí. Přerušení chemoterapie, inzulinu, nebo léků na srdce vede k prudkému zhoršení a mnoho pacientů už dosáhlo kritického bodu.

Ztráta preventivní péče je obzvlášť krutá – hypertenze či malý nádor, který mohl být léčen, teď zůstává bez pomoci. Nejvíce trpí staří lidé a osoby s omezenou pohyblivostí – mnoho z nich zůstalo po evakuaci zcela osamělých.

Na frontových liniích Ukrajiny se rozvíjí dlouhodobá zdravotní krize: Zbytečná úmrtí a neléčené chronické nemoci budou mít ničivé následky ještě mnoho let.

Zavírání posledních dveří ke zdravotní péči

CARE se snaží tomuto scénáři zabránit: podporuje mobilní zdravotní týmy, které poskytují domácí péči nesoběstačným, handicapovaným a chronicky nemocným pacientům. Sanitky jsou přestavěné a vybavené pro mobilní diagnostiku a léčbu. Léky pro chronické onemocnění jsou předávány odborným týmům, stejně jako další vyškolení, aby pracovníci zvládli zákroky, které běžná zařízení nezajišťují.

Ale vše závisí na financích.

Primář Oleksandr prosí:

„Prosím, nezastavujte financování ani projekt. Je to otázka života a smrti pro mnoho lidí. 80% těchto týmů je závislých na mezinárodní pomoci. Pro tyto lidi už nic nezůstává. Jestli skončí podpora, znamená to pro mnoho lidí brzký konec.”

Zatímco Viktorie, Alona a Vitalij se stále snaží pomáhat, zkušený zdravotnický personál z frontových oblastí odchází, vznikají obrovské mezery v poskytování péče.

„Jsem člověk jako každý jiný, mám potřebu utéct,” říká primář. „Ale jako lékař zde zůstávám – kdo by tu jinak byl? Jak můžu odejít a nechat je tu?”

A dodává:

„Nechceme se vzdát pacientů, o které pečujeme. Každý den se situace zhoršuje. Nevíme, co by se muselo stat, abychom vše opustili a zachraňovali vlastní životy.”

Pomozte prosím, aby sanitka mohla přijet i příště

Děkujeme.

Autorka: Sarah Easter, specialistka na krizovou komunikaci, CARE