V tranzitním centru ve východní Ukrajině, kde nacházejí útočiště evakuovaní z frontových oblastí, se dopady války stávají bolestně viditelnými. Toto místo kdysi ožívalo potleskem. Červené sametové sedačky, nyní naskládané u stěn, kdysi hostily publikum, které se smálo a tleskalo pod rozlehlými fialovými závěsy. Jeviště, kde se hrála hudba a herci vyprávěli příběhy, dnes drží řady polních lůžek a jedno topení.
Žena v růžovém županu si u něj ohřívá ruce a lehce se pohupuje, aby se zahřála. Připomíná tak stín tance – ozvěnu elegance na místě, kde už elegance nemá místo. Ale tohle není balet, žádné umělecké představení pod kdysi honosnými světly divadla. Tohle je zoufalá choreografie přežití, tichý a smutný tanec těch, kdo byli vyhnáni z domovů a teď se snaží zahřát.
Larisa – „Nejsem už potřebná“
Na jednom z polních lůžek, kde kdysi bývala řada 17, sedadlo 8, sedí 66letá Larisa. Její drobná postava se choulí v těžkém kabátě, který však před chladem příliš nechrání. Spí plně oblečená – s čepicí, kabátem a botami – protože je to vše, co jí zbylo.
Vítr venku naráží do stěn, jeho tiché kvílení proniká do haly a mrazí všechny uvnitř. Larisa si pevněji přitahuje kabát ke svým hubeným ramenům. „V Prokrovsku bylo ještě chladněji. Nezůstalo tam nic. Žádné topení. Žádná elektřina,“ vzpomíná.
Nedaleko od ní Tatiana, sociální pracovnice z partnerské organizace CARE, rychle prochází halou. Nabízí přikrývky, misku polévky nebo vlídná slova. „Larisa dnes snědla aspoň trochu jídla,“ říká tiše Tatiana. „Trvá, než si lidé uvědomí, co se jim stalo, a než se otevřou po traumatu, kterým prošli. Snažím se přistupovat ke každému individuálně, aby se nikdo necítil osaměle.“ Neustále je v pohybu, pečuje o všechny, jak jen může.
Larisa ji chvíli sleduje, pak se znovu zadívá na své ruce. „Bojím se napít vody,“ přiznává. „Dnes jsem upadla v koupelně a nemohla vstát. Už nejsem potřebná.“
Larisa pokračuje:
„Ani nevím, jestli můj dům stále stojí, nebo jestli se proměnil v hromadu trosek a prachu. Když jsem odcházela, zdi už měly praskliny. Koupelna byla zničená. Díry ve stěnách jsem ucpala novinami.“
Na její postel vyskočí tmavá huňatá kočka s pronikavým pohledem. Kočka se toulá centrem – byla opuštěna svými původními majiteli a nyní se o ni starají lidé, kteří tu sami našli útočiště. Často se tulí k lidem nebo jim zahřívá nohy, nabízí malé, prchavé útěchy těm, kteří je zoufale potřebují. Kočka, stejně jako lidé zde, je uprchlíkem – pozůstatkem života, který museli nechat za sebou. Larisa ji nepřítomně hladí po srsti.
„Teď jsme tu jen já a tahle kočka,“ šeptá. „Všichni ostatní jsou pryč.“
Místo divadla boj o přežití
Venku v mrazivém větru stojí evakuační autobusy. Jejich kdysi jasně žlutá barva je nyní matná, pokrytá špínou a popelem. Slovo „EVAKUACE“ se červeně leskne na zaprášeném okně, pod ním je telefonní číslo. Každý den přivážejí autobusy CARE nové evakuované. V posledních měsících bylo denně evakuováno přibližně 15 lidí. Asi 80 % z nich ihned pokračuje dál – vlakem na západ nebo k příbuzným. Ostatní, jako Larisa, zůstávají v tranzitním centru, dokud pro ně sociální pracovníci nenajdou dlouhodobější ubytování.
Divadlo, kde kdysi lidé sledovali velkolepá představení, dnes ukazuje jiný druh scénáře. Kde dříve zněla hudba a smích, dnes sedí lidé, kteří přišli o všechno. Drží se posledních věcí, které jim zbyly – svého života, několika osobních věcí a tepla těch, kteří jim pomáhají.
Tatiana, sociální pracovnice organizace Angels of Salvation, partnerské organizace CARE.
Vitalii řídí evakuační autobus pro partnerskou organizaci CARE. Převáží lidi z frontového města Prokrovsk do tranzitního centra, kde se o ně starají sociální pracovníci.
Autor: Sarah Easter, Emergency Communications Officer, CARE
📌 Pomozte lidem, kterým nezbylo nic a nemají kam jít. Děkujeme.
