(Olga, 60, žije se svým manželem, dvěma psy a kočkami ve Svjatohirsku na východě Ukrajiny)
„Nejvíce jsme se obávali přímého zásahu našeho domu. Když byly domy našich sousedů jeden po druhém zničeny, věděli jsme, že je jen otázkou času, kdy přijde řada na nás,“
popisuje 60letá Olga. Ve svém venkovním sklepě musela žít téměř 100 dní, kdy v její vesnici na východě Ukrajiny probíhaly aktivní boje.
„Tam jsme přežili, já, manžel a naši dva psi a dvě kočky, kteří jsou pro nás jako naše děti. Udělali jsme všechno pro to, abychom je zachránili,“ popisuje.
Do malého tmavého sklepa o rozměrech 2 x 2 metry vedou dvoje dřevěné dveře a pět betonových schodů. Police jsou zaplněné konzervami fazolí, okurek a hrášku a velkými pětilitrovými lahvemi s vodou. Dřevěné prkno je potažené igelitovou plachtou. Sloužilo jako postel. Podlaha je mokrá a ze stropu kape. V tomto tmavém vlhkém prostoru, v němž přežíval starší pár se svými čtyřmi domácími zvířaty, není žádné světlo. Na venkovních dveřích je bílou křídou napsáno slovo.
„Na dveře do sklepa jsme napsali ‚lidé‘, abychom zvýšili naše šance na přežití,“
vysvětluje mi Olga a pečlivě přetře vybledlé stopy po křídě.
„I když je sklep z betonu, stejně jsme všechno venku slyšeli. Střelbu, křik, umírající lidi.“
vzpomíná Olga.
„Měla jsem strach, že se zraním a vykrvácím, protože tu nebyla žádná lékařská služba. Když se zraníte, nemáte žádnou šanci,“
vysvětluje Olga. Její život byl nejednou v nebezpečí. „Jednou došlo k přímému zásahu do domu sousedů. Byla jsem venku ze sklepa, abych si nabila telefon. Všude létaly střepiny. Ležela jsem na zemi a čekala až nálety skončí. Naštěstí jsem přežila.”
(Olga krmí psa sousedů, kteří útoky nepřežili)
Největším problémem pro zdejší bylo jídlo a pitná voda. Ti, co neměli funkční studny si navzájem pomáhali.
„Plížili jsme se od domu k domu přes zahrady, zda nenajdeme nějaké zbylé jídlo. A kdykoli se sousedům podařilo mít telefonní spojení, šířili do rodin mimo Svjatohirsk zprávu o tom, kdo je ještě naživu.”
Nyní, dva roky od začátku války, je 80 % budov ve vesnici Olžina poškozených nebo zničených. Neteče tam voda, protože potrubí bylo zničeno. Celá oblast je plná min. „Bezpečně můžeme jezdit jen po asfaltových silnicích,“ popisuje Olga. Život ve Svjatohirsku není nebezpečný jen kvůli nášlapným minám, ale také kvůli takzvaným pěchotním minám, které jsou humanitárním právem zakázány. Jsou velmi malé a splynou s okolím.
„Jsou velmi nebezpečné, protože vypadají jako kus odpadku, ale mohou kdykoli explodovat. Jsou všude, na větvích stromů, na našich zahradách a v místech, kudy lidé běžně chodí nebo pracují,“
vysvětluje Olga. Její dům a dvůr byly odminované, takže nyní může v klidu chodit ven. „Požádala jsem také o kontrolu pěšinky od mého domu k sousedovu opuštěnému psovi, abych ho mohla a nakrmit. Miny jsou všude, takže se čistí a kontrolují jen nezbytně nutné cesty,” popisuje Olga při práci kolem svého domu.
Strop jejího obývacího pokoje je popraskaný. Několik měsíců do něj kapalo, než střechu opravil partner CARE. Vyměněno bylo také okno, které zasáhly střepy. S podporou CARE bylo ve Svjatohirsku opraveno 40 domů a na renovaci dalších 325 se pracuje. Před eskalací války před dvěma lety žilo ve vesnici a okolních osadách 12 000 lidí. Nyní jich zbývá 2 700, z toho 1 200 starších lidí, jako je Olga a její manžel.
„Jsme velmi vděční za podporu. Pomáhá nám vrátit se do normálního života po tom všem, co jsme museli zažít. Jsem moc ráda, že jsme přežili.“
Pomozte s námi Olze a dalším lidem přežívajícím v oblastech blízko frontové linii.
Děkujeme.
