Šest měsíců ničivého konfliktu v Gaze jsme mluvili s nuceně vystěhovanými matkami o jejich současné životní situaci. Ptali jsme se, jaké jsou jejich největší obavy a přání do budoucna. V oblasti Gazy je v současné době ohroženo hladomorem 2,3 milionu lidí, což je celá populace země. Od 7. října bylo z domovů vyhnáno téměř 1,9 milionu lidí, tedy asi 85 % obyvatel Gazy. Většina z více než 32 975 zabitých a 75 577 obětí jsou ženy a děti. Nikde a nikdo v Gaze není v bezpečí a nejhůře jsou nadále ohroženy matky a jejich děti.
Všechna jména byla z důvodu ochrany změněna. (c) CARE/Yousef Ruzzi
„Bojím se o životy svých dětí. Jsou neustále nemocné.“
Nadia (22), matka dvou dětí, přišla o synovce. Bojí se, že i ona přijde o své děti kvůli nemocem nebo bombardování.
„Nemohu uvěřit, že od začátku války už uplynulo šest měsíců. 17. října minulého roku na naši čtvrť dopadly bomby. Utekli jsme do bezpečnější oblasti a přespávali ve škole. Krátce poté byla vybombardována i škola a my jsme utekli do Rafáhu, kde nyní žijeme ve stanu. Mysleli jsme si, že jsme zde v bezpečí, ale před několika dny nám bylo řečeno, že bychom se měli brzy evakuovat. Nikdo nám však neřekl, kam můžeme jít. Nikde to nevypadá bezpečně. Životní podmínky jsou strašné. Bydlíme uprostřed ulice; tady jsme si mohli postavit stan. Všichni trpí, fyzicky i psychicky. Pro člověka je těžké neustále žít ve strachu a očekávat, že se každou chvíli stane to nejhorší. Nejtěžší pro mě je, že se bojím o své dvě děti. Několikrát jsem je musela vzít do nemocnice, protože jsou pořád nemocné. Jsou tak malé a já se bojím, že pokud nezemřou při bombardování, zemřou na nějaký virus. Byla opravdu zima a my měli jen pár věcí, které jsem popadla, když kolem nás padaly bomby. Nemáme žádné karimatky na spaní a chlad se vkrádá skrz tenké rohože, na kterých spíme. Pořád musím myslet na svého malého synovce a neteř, kteří před několika týdny zemřeli. Nemůžu uvěřit, že už je nikdy neuvidím. Válka všechno změnila. Nic už nebude jako dřív. My už nikdy nebudeme stejní. Tolik jsme toho ztratili a strach nám vyvrtal díru do srdce. Nepřeji si nic jiného, než aby tahle válka skončila a my se mohli vrátit do svých domovů, nebo do toho, co z nich zbylo.
„Slyšela jsem křik svých dětí, když jsme byli zaživa pohřbeni pod sutinami. Měla jsem strach, že je ztratím.“
Sawsan se o svých šest dětí stará úplně sama. S pláčem usíná a s pláčem se budí.
„To, co jsme museli prožít, nemůže být horší než peklo. Náš dům bombardován, když byla celá rodina doma. Když mě vytáhli z trosek, jediné na co jsem myslela, bylo ‚Kde jsou moje děti?‘. Myslím, že pro matku není nic horšího než přijít o dítě.
Nikdy jsem necítila takovou hrůzu a bolest, jako když jsem si myslela, že jsem je ztratila.
Slyšela jsem je křičet, ale chvíli nám trvalo, než jsme je všechny pod sutinami našli. Jsou ještě tak malé a křehké. Naštěstí všech mých šest dětí přežilo. Všichni jsme ale byli zranění. Moje tchýně, švagr a bratr zahynuli. Můj manžel se snaží najít způsob, jak vydělat nějaké peníze, protože jsme přišli o všechno. Když spím, pláču. Brečím, i když se probudím. Přes den se snažím být silná pro své děti. Chybí mi zesnulí členové rodiny, chybí mi náš dům, chybí mi můj manžel. Spíme ve strachu a probouzíme se ve strachu. Zvuky letadel a bomb nás v noci nenechají spát. Mé nejmladší dceři je šest let. Třese se strachy, i když spí. Cítím se tak bezmocná a bezradná, přesto se o ně musím postarat. Přeji si, aby moje děti a děti v Gaze mohly opět žít v míru a bezpečí. Moje děti se chtějí stát právníky, inženýry a zubaři. Chci, aby měli život a mohli žít své sny. Nechci, aby jejich budoucnost byla promarněna kvůli této válce. Nechci, aby jejich životy diktoval strach a hlad.“
