Ve městě Bijeljina na severovýchodě Bosny a Hercegoviny sídlí organizace Otaharin, která má za cíl začlenit romské děti a mladé Romy do bosenské společnosti. Právě tam se v minulém roce vydal mladý dobrovolník Martin Ocknecht na dvouměsíční stáž s humanitární organizací CARE Česká republika.
Jak přesně pomáhá organizace Otaharin s inkluzí romských dětí?
Přístup Otaharin je velmi komplexní, funguje v několika rovinách. Pracovníci organizace hodně interagují s romskými rodiči, snaží se jim vysvětlit, jak důležité je vzdělání dětí a plnohodnotný program, který děti rozvíjí.
Za tímto účelem organizace také provozuje kluby a denní centra, kde si děti mohou hrát a najít si cestu k vlastním zájmům. Mnoho těchto dětí pochází z chudých rodin. Proto denní centra Otaharin nabízejí například i teplou večeři. Ta pro romské děti zdaleka nemusí být samozřejmostí.
Jak se liší situace bosenských Romů od té v České republice?
Bosenští Romové jsou na tom celkově mnohem hůře. Často žijí v extrémní chudobě, posílají žebrat své vlastní děti, aby uživili rodinu. Jejich osudy jsou alarmující. Viděl jsem romské děti na ulicích čichat toluen, mladé romské dívky pak mnohdy situace dožene například k prostituci.
Zde je potřeba zbavit se předsudků a uvědomit si naplno situaci v zemi. Nezaměstnanost v Bosně je velmi vysoká. Práci často nenajdou ani vzdělaní lidé z jiných etnik, natož pak Romové, kteří jsou bohužel za všemi národy v zemi až na posledním místě. Není to tedy o lenosti, získat práci je zkrátka skoro nemožné.
Památník v Srebrinici. © Otaharin
Společnost v Bosně se tedy pořád rozdělena? I po 25 letech od války?
Ano. Bosna je ztracená země. Nemá jednotnou duši. Najdete tam tři národy, které žijí vedle sebe, ne spolu. Rozdělily je šílené zločiny napáchané za války v devadesátých letech. Lidé si v té době nemohli věřit. Strach a paranoia je v Bosně cítit dodnes.
Jak situaci vnímají mladší obyvatelé Bosny, kteří konflikt sami nezažili?
Překvapilo mě, jak moc je nenávist k ostatním národům zakořeněna i v nejmladší generaci. Hodně mě šokovalo, když jsem zjistil, že mladí lidé různých národností nejsou vzájemně vůbec v kontaktu.
Ptal jsem se jednoho mladého Srba, zda by si dokázal představit, že by chodil s Chorvatkou. Okamžitě odpověděl, že nikdy. Proč? Její děda přeci chladnokrevně zabíjel srbské děti.
Existuje tedy vůbec nějaké východisko a naděje na zlepšení situace bosenské společnosti a vyčleněných Romů?
Bosna potřebuje pozitivní příklady a především čas. Myslím, že se bude muset narodit hodně generací, než si lidé v Bosně dokáží vzájemně odpustit.
Co se týče bosenských Romů, spoustu práce odvádí nevládní organizace, často mezinárodní. Bosenská vláda nemá peníze ani kapacity řešit v tuto chvíli inkluzi Romů. Naději na lepší budoucnost pro romské děti tedy opravdu představují především neziskovky. Už v tuto chvíli mají za sebou velký kus cesty. Je to však běh na dlouhou trať.
Humanitární organizace CARE Česká republika dlouhodobě podporuje bosenské nevládní organizace, jako je Otaharin. Místní zaměstnance propojuje s českými experty, pomáhá posunout metodiky organizací a zmírnit tak dopady válečného konfliktu, které jsou v bosenské společnosti dodnes viditelné. Projekt vznikl za finanční podpory České rozvojové agentury.
“DMS CARE 190” na číslo 87 777
