Pandemie koronaviru dolehla na každého z nás. Někdy však právě těžké životní výzvy dokážou přimět člověka vydat ze sebe to nejlepší. Představujeme vám příběh Khokhe, mladé matky a majitelky restaurace z komunity Jezídů, která se snaží dělat to nejlepší pro svou rodinu i okolí.
Khokhe Shivan Haji je 33 let a žije v uprchlickém táboře Rwanga v severním Iráku. Do té doby, než zemi zasáhla nemoc COVID-19, zde provozovala restauraci. Provozovala zde restauraci, alespoň do té doby, než zemi zasáhla nemoc COVID-19. Tábor je domovem pro více než 14 000 vnitřně vysídlených osob, z nichž více než polovina jsou ženy a děti. V souvislosti s karanténou muselo mnoho obyvatel v táboře i v hostitelské komunitě uzavřít své podniky.
„Musíme setrvávat doma, abychom se ochránili před nákazou nemocí COVID-19,“ říká Khokhe. „Už jsou to 3 měsíce od té doby, co jsem naposledy otevřela svou restauraci. Ztratila jsem zdroj příjmu, a navíc mnoho potravin ze zásob prošlo.“
Dokonce i před samotnou pandemií měla Khokhe s manželem problém s financemi vycházet a zajistit veškeré potřeby pro svou rodinu. V srpnu 2014 uprchli se svými 4 dětmi z města Sindžár v severním Iráku. Tehdy město napadly ozbrojené skupiny. Útočily na sousední domy, zabíjely a unášely tisíce lidí z komunity Jezídů, ke které rodina patří.
Tábor pro vnitřně vysídlené osoby v Kurdistánu. Snímek: Mary Kate MacIsaac / CARE
„Bylo brzy ráno, když jsme zaslechli zvuky střelných zbraní. Lidé kolem nás křičeli a utíkali pryč,“ vzpomíná Khokhe. „Ti útočníci unášeli a znásilňovali ženy. Má sestra – dvojče a její dcera patřily mezi oběti. Všeho zanechat a uprchnout bylo naší jedinou možností.“
Po deseti dnech téměř bez jídla a bez vody na cestě pohořím Džabal Sindžár rodina konečně nalezla bezpečí v táboře Rwanga pro vnitřně vysídlené osoby v Iráckém Kurdistánu. Obývají jej více než 6 let.
Dodnes v Iráku zůstává kolem 1,4 milionu osob mimo svůj domov. Většina z nich jsou ženy a dívky, které jsou obzvláště zranitelné vůči rizikům násilí, zneužívání a zdravotních problémů.
Jednou z obyvatelek tábora Rwanga je také Khonaf Saido Abdullah. Je součástí stejného programu na ekonomické posílení žen jako Khokhe. Snímek: CARE / Lotus Flower
„Mnoho jsme toho vytrpěli, než přišla záchrana. Pocítila jsem mnoho bolesti, fyzické i psychické. Hodně mě bolela pravá ruka, dokonce i několik měsíců poté, co jsme uprchli,“ říká Khokhe. „To byl důvod, proč jsem se rozhodla navštívit nemocnici ve městě Dahúk. Nejdřív jsem si myslela, že mě ruka bolí z toho, jak jsem na útěku nesla děti. Mýlila jsem se, diagnostikovali mi rakovinu.
Během náročného procesu překonávání traumatu a vypořádávání se s nemocí a bolestí Khokhe nalezla vůli požádat o pomoc a změnit svůj život k lepšímu. Před dvěma roky poprvé kontaktovala Lotus Flower, partnerskou organizaci CARE. Prostřednictvím pravidelných poradních sezení a sportování se postupně navrátila zpátky k normálnímu životu. Znovu nabyla psychickou odolnost a fyzickou sílu, díky čemuž se stala součástí programu ekonomického posílení žen. V něm se naučila, jak zřídit své vlastní podnikání. S finanční podporou od CARE mohla konečně naplnit svůj sen a otevřít vlastní restauraci.
