Čtyřicetiletý Saaed pracuje pro CARE od roku 2009. Momentálně v Gaze koordinuje okamžitou pomoc. V jeho nejtěžších chvílích života nám přináší svědectví humanitárního pracovníka, ale také otce pěti dětí žijícího v neustálém nebezpečí.
Dodnes si pamatuji, jak jsem se rozhodl stát se humanitárním pracovníkem. Vyrůstal jsem za okupace, uprostřed beznaděje. Ze všeho nejvíc jsem chtěl pomáhat lidem v krizích a konfliktech. Nyní, téměř sedm měsíců po eskalaci války v Gaze, se ohlížím zpět na momentálně nejtěžší období svého života. Jako humanitární pracovník, jako manžel, otec pěti dětí a jako občan Gazy. Stejně jako 1,9 milionu obyvatel Gazy jsme i já a moje rodina museli několikrát uprchnout. Několik dní po začátku války jsme utekli do domu mého bratra. Naše čtvrť ve městě Gaza byla bombardována a my jsme věděli, že pokud zůstaneme, nepřežijeme. Jen o týden později byl bombardován i dům mého bratra. Sbalili jsme si svých pár věcí a utekli do Chán Júnisu ve střední oblasti Gazy. O dva měsíce později nás válka pronásledovala i tam a nám nezbylo než se přestěhovat dál na jih. V Rafáhu jsme si s mými sourozenci a jejich rodinami pronajali velmi malý domek, který sdílíme s dalšími 17 lidmi. Životní podmínky jsou zde neuvěřitelně těžké. Chybí vše, co lidé potřebují k přežití a normálnímu životu.
Po celou tu dobu jsem, ať už jsem byl kdekoli, pokračoval v koordinaci krizové pomoci CARE pro více než 2 miliony lidí ohrožených hladomorem. Jakkoli je moje situace těžká, vím, že moji pomoc potřebovali jiní: ti, kteří trpěli ještě více a přišli o všechno. Tady v Rafáhu měl můj každodenní život humanitárního pracovníka poslední čtyři měsíce alespoň zdání rutiny. Většinou ráno kolem sedmé hodiny vycházím z domu. Rána jsou možná nejtěžší částí mého dne, protože mi děti visí na nohou a prosí mě, abych neodcházel. Viděly a slyšely o příliš mnoha dětech, které přišly o jednoho nebo oba rodiče. Jakmile se rozloučíme a pomodlíme se za to, abychom se večer všichni zase viděli, jedu do společného střediska humanitárních operací. Mezinárodní organizace jako CARE si zde zřídily dočasné kanceláře. Z naší původní kanceláře CARE, stejně jako z mnoha dalších kanceláří provozovaných humanitárními organizacemi, zbyly jen trosky a ruiny. V kanceláři plánuji distribuci naší pomoci a koordinuji činnost s ostatními agenturami a našimi partnery. Mnohokrát ráno jedu na hraniční přechod zkontrolovat nákladní kamiony přijíždějící z Egypta, kde naši kolegové z CARE balí hygienické balíky a také nářadí na opravu domů a přístřešků. Zatím se nám podařilo dostat přes hranice více než 30 kamionů, ale často to trvá až dva týdny a několik kontrolních stanovišť.
Každá kapka vody, každý kousek chleba, každá hygienická pomůcka a každý stan znamenají pro zdejší lidi tolik! Přes hranice se ale dostane jen zlomek kamionů. Takže pro mě je dobré ráno, když vidím, jak přes hranice projíždějí balíky CARE. Na hranicích pak čekají menší náklaďáky našich partnerských organizací. S menšími vozidly se lépe manévruje do Rafáhu, kde buď nakládáme zboží do skladů, nebo pomoc přímo distribuujeme. Pomoc obvykle distribuujeme přímo do uprchlických center, jako jsou školy, kde žijí stovky rodin v přeplněných a nehygienických podmínkách. Když se rozhlédnete kolem, vidíte na tvářích lidí zoufalství, smutek v jejich očích a hrůzu z toho, že nevědí, co bude dál. V těchto místech také vidíme, že většina lidí je vážně nemocná. Zejména děti a mladé matky. Často trpí nemocemi dýchacích cest nebo průjmy a kožními potížemi. Cestujeme také dále od Rafáhu, abychom pomohli lidem, na které nezbývá místo se střechou nad hlavou. Ti si přes stromy natáhli plachty a vytvořili si alespoň provizorní stany, do kterých ale proniká vítr a zima. Spousta lidí také leží na ulici, protože nemají vůbec nic.
Pro humanitární pracovníky je cestování kamkoli v Gaze velkým rizikem. Jen před několika týdny byli zabiti naši kolegové z WCK a od října více než 200 humanitárních pracovníků. Každý den se radím s naším bezpečnostním týmem v CARE a vymýšlíme způsoby, jak rizika minimalizovat. Vím však, že dokud bude tato válka pokračovat a dokud budou dopadat bomby a rakety, nikde v Gaze není bezpečno. Řízení humanitární pomoci CARE vyžaduje neustálé změny našich plánů, flexibilitu a kreativitu. Od začátku konfliktu jsme bez elektřiny, což velmi ztěžuje telefonování a psaní zpráv. Obtíže při výběru hotovosti nebo provádění jednoduchých bankovních transakcí, stejně jako nedostatek pohonných hmot, jsou také neustálými překážkami, které musíme překonávat. Naše místní partnerské organizace pracují nepřetržitě a já s nimi každý den spolupracuji, abychom mohli náš přístup přizpůsobit jakékoli aktuální situaci na místě.
Přes všechny tyto problémy se nám dosud podařilo pomoci více než 350 000 lidí. Jsem hrdý na to, co náš tým dokázal, ale také vidím, jak nás to všechny psychicky velmi poznamenává. Každý den mluvíme s lidmi, kteří oplakávají své blízké, s matkami, které se obávají, že jejich děti kvůli nemoci nepřežijí další noc, a s dětmi, které přestaly mluvit, protože to, co prožily, je uzavřelo do sebe a zničilo. Zároveň jsme touto válkou hluboce zasaženi i my, humanitární pracovníci. Snažíme se nakrmit vlastní děti, sháníme léky, když onemocní, a žijeme v neustálém koloběhu strachu a nejistoty, kdy se každou vteřinou může náš svět rozpadnout hlouběji do smutku a ztráty.
Ztratil jsem členy rodiny, přátele a kolegy. Ztratili jsme domovy, sny a pocit bezpečí.
Moje děti teď tráví většinu času doma, hrají stolní hry a čtou knihy, které najdeme. Chybí jim chození do školy a hraní si venku s kamarády. Jsou úzkostné a ustarané, bojí se bombardování a leteckých útoků, které kolem sebe slyšíme každý den a každou noc. Mé nejstarší dceři je 13 let, nejmladšímu synovi teprve 15 měsíců. Před válkou moje žena pracovala jako učitelka, já jsem pracoval pro CARE a moje děti chodily do školy a školky. Stále jsme museli žít pod okupací, ale alespoň jsme mohli mít radost z maličkostí, jako je společná večeře v našem domě, spaní ve vlastní posteli nebo rodinné chvíle se spoustou legrace a smíchu. Všechny tyto maličkosti mi teď připadají jako svět, větší a důležitější než cokoli jiného, co by kdy mohlo být. Někdy si člověk uvědomí, jak je to všechno výjimečné, až když mu to někdo vezme.
Největší obavy mám o bezpečí a zdraví své rodiny. Zažijí mé děti ještě někdy normální dětství? Jak ovlivní jizvy války jejich další život, tyto neviditelné rány, které získávají znovu a znovu, každý den, kdy tento konflikt pokračuje. Doufám a přeji si mír a podporu pro Gazu. Chci, aby mé děti vyrůstaly v bezpečném prostředí, kde si budou moci beze strachu plnit své sny. Chci, aby se vrátily do školy, aby se učily a byly dobře vzdělané.
Jako otec jsem hrdý na to, jak byla moje rodina v této tragické a velmi obtížné situaci silná. Navzdory těžkostem a výzvám zůstáváme jednotní a vzájemně se podporujeme. Jako pracovník humanitární pomoci jsem hrdý na to, jak jsme my, humanitární pracovníci, byli vytrvalí a kolik lidských životů jsme zachránili vzhledem k nedostatku zdrojů a všudypřítomnému nebezpečí.
Doufám, že lidé ve světě vidí, čím procházíme, že za všemi těmi čísly a statistikami jsou skuteční lidé s rodinami, se sny, s touhami. Rodiny, jako je ta moje. Doufám, že lidé najdou ve svých srdcích sílu přispět na naši misi, aby nám umožnili zajistit lidi kolem nás a vykouzlit úsměv na tvářích dětí a i žen.
