(Zničené obytné domy v Iziumu, Donětská oblast)
(Vasyl, 66, žije v Chersonu)
„Můj život je jako loterie,“
říká 66 letý Vasyl, když nám popisuje realitu války pro ty, kteří byli odkázáni sami na sebe v oblastech, kde probíhají intenzivní boje. Pokaždé, když Vasyl opouští svůj dům v jižním Chersonu, neví, zda se vrátí živý, a když se vrátí, zda je jeho domov stále takový, jaký ho opustil.
„Vycházíme jen na krátké vzdálenosti a jen když je to nezbytně nutné,“ pokračuje. Nezbytné pro něj znamená, že potřebuje jídlo, vodu nebo humanitární pomoc.
„Nikde není bezpečí. Válka si tě najde všude,“
říká zatímco se v dálce ozývá výbuch, který rozvibruje okna.
(Sviatlana, 47 let, v Chersonu při distribuci od partnera CARE – hygienické soupravy, kuchyňské potřeby a spací pytel)
„Bydlíme ve sklepě, abychom byli v bezpečí. Někdy ale musím pro jídlo nebo pomoci matce, které je 85 let a už se špatně pohybuje. Utíkám, jak nejrychleji umím, abych se nestala snadným terčem,“
říká Sviatlana. Při tomto běhu doslova o život, poslouchá jak jsou výbuchy daleko. „Snažím se držet podél zdí, abych zvýšila šanci, že se vrátím domů k dceři živá,“ říká. Žít tak blízko oblasti s aktivními boji je velmi nebezpečné. Lidé, kteří zde zůstali nikdy neví, co se stane zítra, za hodinu, za minutu.
„Každý den může být náš poslední. Nežijeme, jen přežíváme. Když neběháme, sedíme ve sklepě a čekáme, až výbuchy skončí,“
uzavírá a bere si spací pytel, který dostala při distribuci od partnera CARE a vydává se na útěk domů.
(Iryna, 58 let, v Chersonu při distribuci od partnera CARE – registrace , hygienické soupravy, kuchyňské potřeby a spací pytel)
58 letá Iryna přečkává bombardování na staré židli v rozbité výtahové šachtě. Teplota je tam kolem šesti stupňů Celsia. Sedí tam ve vlněné čepici a bundě.
„V našem bytě je velká zima, protože v naší části města není plyn ani elektřina,“
vysvětluje Iryna. Mnozí obyvatelé Chersonu mají v současné době doma jen dva až šest stupňů Celsia. Zimy jsou v tomto regionu velmi kruté a teploty v domech mohou klesat ještě níže.
„Když neslyším žádné výbuchy, chodím po našem dvoře sem a tam, abych se zahřála,“
popisuje Iryna. Spací pytle, které dostala při distribuci od partnera CARE, jí a její rodině pomáhají udržet se v teple. „Jsem za tuto podporu velmi vděčná, protože jinak bychom nepřežili,“ říká. Před několika měsíci byl její bytový dům přímo zasažen raketou. „Nevěděla jsem, co mám dělat. Slyšela jsem výbuch a pak jsem viděla oheň, slyšela jsem křik a pláč sousedů. Měli jsme velké štěstí, že jsme ten den přežili,“ uzavírá a omlouvá se, protože jí zvoní telefon. Volá její manžel, který má obavy, že je dlouho a zjišťuje, zda není zraněná a nepotřebuje pomoc.
(Halyna, 66 let, před svým bytem ve Svjatohirsku)
(Dům, který byl přímo zasažen ve Svjatohirsku)
(Olga, 55 let, ve Svjatohirsku, je dobrovolnicí v prádelně, kterou zřídil partner CARE)
K přímým raketovým zásahům do domů nebo infrastruktury dochází každý den. Když jsou poškozeny střechy, do budov zatéká a padá sníh. Okna jsou rozbitá. Dodávky elektřiny, topení a vody jsou přerušené.
„Slyšela jsem dva výbuchy a rychle jsem se ukryla na chodbě. Náš sklep byl zatopený, takže jsme se tam nemohli schovat. Pak přišly další výbuchy. Pátý zasáhl přímo náš bytový dům,“
vzpomíná Halyna. Střecha byla vážně poškozena a do jejího bytu v nejvyšším patře začalo zatékat. „Když pršelo, vodu jsme zachytávali do všech možných nádob, které jsme měli doma, abychom nezaplavili sousedy pod námi,“ říká. Střechu opravil partner CARE, ale okno už je devět měsíců rozbité. Dřevotřísková deska neizoluje.
V sousední vesnici už téměř rok neteče voda kvůli přímému zásahu do potrubí.
„Každé ráno do domu nosím kbelíky s vody, abychom mohli vařit, pít a umývat se,“
vysvětluje 55 letá Olga ze Svjatohirska. S podporou CARE partnerská organizace na několika místech ve městě zřídila nádrže na vodu, aby měli dostatek vody ti, kteří nemohli uprchnout museli zůstat.
(Naďa, Vicheslav a Myroslava v porodnici v Oděse)
Nadě a jejímu manželovi Vicheslavovi se podařilo uprchnout z Chersonu do Oděsy. Nyní mají radost z nejmladší členky rodiny – dcerky Myroslavy. Ta se stala prvním novorozencem roku 2024 v Oděse. Narodila se 1. ledna ve 2:30 ráno. „Oděsa byla v té době silně ostřelována, a když jsem začala mít kontrakce, měli jsme opravdu strach, ale personál nemocnice se o nás velmi dobře postaral. Okamžitě jsme šli dolů do krytu,“ říká Nadia. Ležela na posteli v temné chodbě protiatomového krytu, zatímco ji manžel držel za ruku.
„Výbuchy byly opravdu blízko, ale snažil jsem se nedávat najevo strach,“
dodává Vicheslav. Myroslava se narodila zdravá a bez komplikací.
V roce 2023 v této porodnici porodilo téměř 2 000 matek. CARE podporuje nemocnici společně s partnerem, kde poskytuje základní materiál a školení pro personál.
„Máme štěstí. Nedokážu si ani představit, jak to dělají ostatní těhotné ženy, které zůstaly v Chersonu. Nezbyla tam žádná infrastruktura ani zdravotnické zařízení,“
říká Nad’a.“
V jejím rodném městě je to pro mladou rodinu příliš nebezpečné.
„Z města odešla duše. Dříve si v Chersonu hrálo tolik dětí na ulici. Teď vyrůstají ve sklepích,“
smutně dodává Vicheslav.
(Olena, 48 let, v partnerském zařízení CARE Women’s Space v Záporoží)
Ne všichni, kdo utíkají, mohou vzít všechny s sebou.
„Měli jsme deset minut na to, abychom si sbalili kufry. Zpočátku jsem nemohla uvěřit, že se to děje ve 21. století. Město bylo zcela bez života, žádné obchody nebyly otevřené, nikdo nechodil ven a bylo tam děsivé ticho. Nečekali jsme až bude nejhůř a utekli jsme do Záporoží,“
popisuje osmačtyřicetiletá Olena. Olena, její sedmiletá dcera a manžel utekli. Její rodiče a příbuzní zůstali. „Tehdy nás nenapadlo, že se dva roky neuvidíme,“ vysvětluje. Její rodné město se nachází v oblasti aktivních bojů. Ana a její rodiče někdy zůstávají celé měsíce bez telefonního spojení. „Pořád na to myslím a počítám každý den, co jsem s nimi mluvila naposledy. Před několika měsíci se tak se zpožděním dozvěděla o úmrtí jejího tchána.
„Byl zraněný a ve špatném stavu. Nebyla tam žádná lékařská pomoc ani nemocnice, kde by mu pomohli. Na následky zranění zemřel,“
říká. Olena a její dcera pravidelně navštěvují prostor pro ženy u partnera CARE v Záporoží. Chodí na psychosociální sezení a konzultace, které jim pomáhají vyrovnat se s úzkostí a apatií. „Každý den se učíme přizpůsobovat se naší nové realitě a v tomto prostoru jsme jako rodina,“ uzavírá Olena.
(Vlodymyr, 67, s jeho ženou.)
(Izium, Doněcká oblast, východní Ukrajina. Zničený obytný dům, který byl přímo zasažen raketou.)
Taková je realita posledních dvou let na frontových liniích Ukrajiny. A po tak dlouhé době si vybírá svou daň.
„Jsme vyčerpaní, už necítím strach, protože jsem prostě každý den unavený,“
říká 67letý Vlodymyr. Cítím se jako bych měl těžký pytel na zádech. Není naděje, že zítra bude lépe. A přesto ti, kteří zůstali se snaží nacházet způsob, jak přežít. Buď tak, že po ulici raději utíkají podél zdí nebo přečkají výbuchy ve výtahových šachtách.
