V CARE Česká republika jsme se spojili s Nevypusť duši. Díky naší spolupráci letos probíhá několik dvoudenních workshopů Duševní zdravovědy pro vyučující.
V dubnu proběhla první část workshopu v Plzni. Jsme moc rádi, že můžeme společně podporovat pedagogy a pedagožky v rozvoji jejich kompetencí a snažit se o to, aby mohli své povolání vykonávat dlouhodobě, kvalitně a s láskou.
Popovídali jsme si se dvěma účastnicemi workshopu o psychologické pomoci na školách, v krajích i o jejich vlastních potřebách a zkušenostech s dětmi.
Jaká je Vaše profese a z jakého jste kraje?
L: Dobrý den, já jsem Linda, pracuji ve zdravotním ústavu v Ústí nad Labem na oddělení podpory zdraví a jsem lektorka preventivních programů HOP, což znamená „hravě o prevenci“. Takže já mám zmapovaný Ústecký kraj.
A: Já jsem Aneta a pracuji jako učitelka na druhém stupni v Plzeňském kraji.
Máte pocit, že v krajích, kde působíte je dostatečně pokrytá psychologická pomoc pro studenty a vyučující?
L: Vzhledem k tomu, že my střídáme školy v Ústeckém kraji a máme preventivní program o duševním zdraví pro první a druhý stupeň, tak z praxe mohu říct, že to tam vůbec není pokryté. Odborníků, kteří se tam starají o duševní zdraví, je docela málo. To nebude problém jenom Ústeckého kraje. Myslím si, že to bude celorepublikové. A hlavně, když s dětmi o tom tématu člověk mluví, tak jasně vidíte, že ony to potřebují nejvíc, ale neumí o tom mluvit. Je strašně důležité to do vzdělávání zahrnout.
A: Z mého pohledu je v Plzeňském kraji určitě kam se obracet, ale pouze pro teoretické podklady nebo metodiku. Určitě chybí terapeuti, psychologové, školní psychologové. U nás chválím podporu metodika, prevence pro naše město, protože ten nás zásobuje jako metodiky prevence kontakty. I když narážíme na kapacitu a možnosti jednotlivých odborníků, kteří jsou nám doporučováni.
Takže máte pocit, že to z větší míry pokrývá město nebo kraj?
A: Různé organizace, které jsou i mimoměstské, ale určitě chybí ti odborníci početně.
Zaznamenaly jste mezi svými žáky a žákyněmi nějaké specifické problémy, které se týkají duševního zdraví a jsou častější?
L: Já nejsem učitel, ale pokud jsme na programu a povídáme si hlavně s třídními učiteli, tak ve většině případů říkají, že došlo k velkému propadu hlavně po covidové době, která se hodně promítla do zhoršení psychického zdraví. Někde to opravdu vidíme i sami na těch dětech, že po psychické stránce nefungují dobře.
A: Pracuji na soukromé škole, kde nemáme tak pestrobarevné prostředí, ale samozřejmě, že si tam taky všímáme nějakých úzkostných poruch. Není to však v takové míře jako na některých státních školách. Ale to je můj osobní názor.
Pozorovaly jste na sobě někdy příznaky syndromu vyhoření nebo jste se s ním setkaly ve své profesi u kolegyň nebo kolegů?
L: Já sama na sobě jsem naštěstí ještě syndrom vyhoření nezpozorovala, ale můžu říct, že ve školství spousta učitelů ano. Spousta učitelů si ho i uvědomuje. Většina o něm neví a je ještě potřeba si to uvědomit. Někteří vědí. Vím o kolezích, kteří už jsou hodně vyčerpaní tou náročnou prací.
A: Osobně pozoruji určitou míru vyčerpání. Nicméně syndrom vyhoření to zatím není. U kolegů to vidím podobně. Máme to štěstí, že si ve sborovně povídáme a udržujeme se v nějaké pohodě. Naše vedení podporuje supervizi, takže v případě potřeby moji kolegové mohou navštívit supervizora.
Je něco, co by pro Vás mohl udělat Váš zaměstnavatel, abyste se cítily ještě lépe?
L: Já si na přístup svého zaměstnavatele vůbec nemůžu stěžovat. My to učíme, takže to praktikujeme v praxi. A dbá se na to. Tímto bych chtěla poděkovat svému zaměstnavateli, který velmi dbá o duševní zdraví. U mě nemůžu vůbec říct, že by podpora nebyla.
A: Co se týče oblasti duševního zdraví, tak poslední dobu se na to zaměstnavatel zaměřil a podporuje tuto oblast. Když jsem nastupovala do práce, tak to téma tolik nerezonovalo ani ve společnosti, ani u nás na škole. V poslední době se to zrcadlí a zaměstnavatel na to reaguje. Byla podpora. Co se týká supervize, tak si myslím, že je pro nás zatím dostatečná a pohoda ve sborovně k tomu také přispívá.
Co je pro Vás na Vaší profesi nejvíce stresující?
L: To je těžká otázka. Pro mě je nejvíc stresující nedostatek času a přílišná pracovní zátěž, co se snažím nějak redukovat. Jinak si myslím, že snad dokážu v čas rozpoznat nějaké varovné příznaky a snažím se s nimi pracovat. Prevence.
A: Pro mě aktuálně je stresující skloubení chodu rodiny a plnění úkolů ve škole, což se týká mojí osobní kapacity. Jinak je to v pořádku. Práce mi dělá radost, rodina mi dělá radost. Akorát někdy je to organizačně náročné.
Znaly jste Nevypusť duši před tímto workshopem?
L: Ano, my jsme se v práci setkali s jejich infografikami, které mají nádherné, a to nás k nim vlastně přivedlo.
A: Znám je z různých podcastů, z webu a odkaz na tento seminář byl od vlastního metodika prevence zaslán do mého školního e-mailu. Takže ta organizace na mě vykukuje z různých koutů, sociálních sítí a tak dále.
Dnes jsou na workshopu samé ženy. Myslíte si, že tohle téma stejně zajímá také muže?
L: Já nevím, jestli lze obecně říct, že muži mají jiný přístup k životu nebo k práci. Pokud bych to srovnala s mým kolegou z práce, tak ten by žádnou pomoc nepotřeboval. Co se týče tématu duševního zdraví, tak si myslím, že tam rozdíl není. Je to téma, které podle mě musí zajímat všechny bez ohledu na gender, všechny věkové skupiny. Jde o téma, o kterém se musí začít mluvit v široké veřejnosti.
